98
a co již ano. Zvláště v jednotlivých citacích ze základního cisterciáckého dokumentu Ecclesiastica officia bylo vidět, že znaky jsou vnímány jako hovor a jsou zakazovány na stejných místech jako mluvené slovo.342 Taktéž tresty za rušení silencia slovy byly stejné jako za nadměrné používání znaků. Augustiniánští kanovníci nenechávají čtenáře tolik hledat mezi řádky jako cisterciáci a naprosto zřetelně mluví o znacích jakožto němém hovoru. Velmi zřetelně popisuje způsoby mluvení Hugo od sv. Viktora. V zrcadle pro novice píše, že existují tři způsoby mluvení: držení těla, hlas a znak. Držení těla má být umírněné a pokorné, hlas tichý a libý, znak pravdivý a příjemný.343 Konstituce Consuetudines Canonicorum Regularium Rodenses z 1. poloviny 12. století hovoří jasně: znaková řeč není podle nich nic jiného než hovory mlčky.344 Když vyprchal reformní étos 12. století, přestaly mít výtky kritiků takový vliv. Znaková řeč byla omezována především z toho důvodu, aby se předešlo bezuzdému znakování, ale ohled na postavení mnicha či rušení Božího řádu se už neobjevuje. Časem však byla znaková řeč opouštěna samovolně, neboť kláštery přestaly dbát na prvotní disciplínu charakterizovanou přísným tichem a bylo mnohem snazší říci několik slov než si pamatovat znaky. Navíc čím méně se znaky používaly, tím méně je mniši uměli a docházelo tak častěji ke zbytečnému nedorozumění, které mohlo narušit vztahy v komunitě. Dvojsmysly vzniklé při nepřesném ukazování znaků nebyly výjimkou. Je však nepopiratelné, že díky znakům vládlo v klášteře větší ticho. Jednalo se však o ticho vnější, vnitřní ticho bylo znakovým hovorem nadále rušeno. Znaková řeč byla a je hovorem, byť hovorem mlčky.
Pozvolna opouštěné znaky Znaková řeč měla v klášterech své místo pouze tehdy, pokud bylo striktně vyžadováno zachovávání silencia. Pokud je možné vyřídit věc slovy, byť šeptem, nemá již smysl znaky zachovávat. Tento postupný přerod jsme viděli u benediktinů vrcholného středověku, patrný je i u cisterciáků v 15. a 16. století. I když samozřejmě nelze nalézt pramen, který by to říkal doslovně, ukazatelů je více. Zajímavé jsou dva následující. První 342 Srv. např. EO 75,25.50. Ostatní příklady stejného pojetí znakové řeči a mluveného slova viz kap. Detailní pohled do cisterciáckého kláštera. 343 Hugo od sv. Viktora – PL 176, 926–952 (De institutione novitiorum). 344 […] quodammodo tacentes loquantur. – ConsRod 31, 158, 1, 342.
99
z nich je zapsaný na okraji katalogu znakové řeči z kláštera Loccum, druhý přímo v papežském breve. Dolnoněmecký katalog z kláštera Loccum má následující úvod: „Zde následují německy znaky, které byly dříve v tomto klášteře Locum užívány, ještě když jsem byl novicem, to jest v letech 1577 a 1578 za času opata Johanna Heimana, ale jakmile zemřel, skončily.“345 Písař je mohl sepsat někdy po roce 1600. Zajímavá je zmínka, že v době, kdy byl novicem, byly znaky ještě používány, snad se je i učil. Proč byl ale katalog sepsán v době, kdy již upadaly v zapomnění, není jednoduché zodpovědět. Snad v rámci historiografických snah zaznamenávat dávné činy a dějiny klášterů, které lze v řádu pozorovat minimálně v 16. století. Ne všichni uvolňování předpisů vítali. V řádu existovaly dvě skupiny, z nichž ta přísnější (Observantia stricta) se snažila prosadit předpisy raných cisterciáků.346 Odrazem počátku sporů uvnitř řádu, které až mnohem později vyústily v osamostatnění těchto cisterciáků přísné observance (trapistů), je papežské breve In suprema (1666). Breve papeže Alexandra VII. bylo připravováno delší dobu, vydáno bylo roku 1666. Jednalo se o komentář k Řeholi sv. Benedikta, který nakonec neodráží takovou přísnost, jakou Observantia stricta požadovala. V patnácté kapitole, která se vztahuje k Benediktově učení o mlčenlivosti (RB 6) se píše: „Dobrý zvyk zachovávat všude v klášteře ticho od kompletáře až po kapitulu následujícího dne, má být dodržován ode všech. Na řádových místech (in locis regularibus), t. j. v křížové chodbě, kostele, dormitáři, refektáři a kalefaktoriu je zachováváno vždy. Nutné věci ale mohou být bez výčitek svědomí vyžádány potichu.“347 Při srovnání se staršími nařízeními, kde byla tichá slova povolena u stolu jen na cestě v cizím domě, je vidět velký rozdíl. Nyní mohli bratři i doma „bez výčitek svědomí“ používat slova. Toto nařízení nepřišlo samo od sebe, podobně se vyjádřila již generální kapitula v roce 1601, když povolila mnichům vyřídit nutné věci slovně, byť potichu.348 Znaky však zcela nezmizely. Byli to právě cisterciáci přísné observance, kteří jejich užívání v rámci své reformy obnovili. Drobná zmínka o opouštění znaků se dochovala z Vyššího Brodu v předpisech opata Jiřího Wendschuha z roku 1644. Opat několikrát při345 „Hierauf folgen die Zeichen zu Teutsch, die alhie im Chloster Lockum seynd vormahls im gebrauche gewesen, und noch bey meiner Zeit, als ich noch novitius vvahr, als im Jahre 1577, und 1578, bey seel. Herrn Johann Heimans zeiten des Abts, aber, so bald der starb, ist im abgang gekohmen.“– Griesser 1947, 135. 346 Observantia stricta, více k tomu viz Brem/Altermatt 2003, 274–279. 347 In suprema, 15 – Brem/Altermatt 2003, 294. 348 Canivez 1601/19.
100
pomíná zachovávání ticha na různých místech kláštera i po kompletáři, dvakrát se věnuje tichu u stolu a povinnosti předčítání: „ať je zachováváno přísné silencium a ať do jeho konce je zachováno užití znaků, kde již toto není živé.“349 Jedná se o dobu, kdy se kláštery v českých zemích sdružily do řádové provincie založené v roce 1616. Snahou představených bylo obnovit řádovou disciplínu i zachovávání nařízení řádu. Statuta pro českou kongregaci ještě vydána nebyla, přesto určitá společná nařízení, jež měly zachovávat všechny kláštery, existovala, zvláště Extractio statutorum quorundam et ordinationum. Odpovídá nařízením opata Wendschuha, je tedy pravděpodobné, že jeho autorem byl právě on.350 České kláštery nijak nevybočovaly z řádové snahy o přísnější pořádek. Udržet znaky se ale cisterciákům nepodařilo.
Výhled do novověku – trapisté V 17. století se již se znaky v klasických cisterciáckých klášterech nesetkáme. Někde ještě mohly být zčásti užívány, nebo se je osvícení opati snažili připomínat, aby tím podpořili ticho (jako např. ve Vyšším Brodě), ale obecná nařízení řádu o znacích mlčí. O to více se ke slovu dostávají cisterciáci přísné observance (tzv. trapisté). Již roku 1624 sepsali opati přísné observance reformní statuta, v nichž se hlásí k tradici zachovávání ticha a znaků. Odvolávají se dokonce na tuto tradici u pouštních otců, prakticky však navázali na znakovou řeč, jak byla dříve praktikována u cisterciáků.351 Roku 1678 uznal papež Inocenc XI. kláštery žijící podle reformních myšlenek za samostatnou kongregaci. Nejvýraznější roli v počátcích těchto snah sehrál opat Rancé v klášteře La Trappe. Opat Armand-Jean le Bouthillier de Rancé († 1700) je důležitou postavou snah cisterciáků přísné observance a v jeho životě se odráží mnohé z dějin řádu.352 Opat pocházel z vysoké šlechtické rodiny, jeho otec působil jako osobní sekretář u královny Marie Medicejské. Kmotrem jeho syna, pozdějšího cisterciáckého opata, se stal sám kardinál Richelieu. Armand-Jean byl určen pro církevní dráhu a také byl později vysvěcen 349 Panhölzl 1940, 88. Srv. též 86. 350 Srv. Panhölzl 1940, 65–66. 351 Srv. Statuts du premier Congrès des Abbés et des Supérieurs de la Stricte Observance, 25 – Zakar 1966, 173. První katalog znaků obsahoval 167 znaků psaných ve francouzském jazyce. Srv. Bruce 2001, 207. 352 K osobě opata stručně viz Aust 1998.
Ukázka elektronické knihy