Trofima v Arles roku 1365.190 Symbolická obnova pro Říši neměla dlouhého trvání. Následujícího roku byl nárok na korunu postoupen Ludvíkovi z Anjou, synovci Karla IV. Jak to ale souvisí s Francouzským královstvím, přesněji s návštěvou z roku 1378? Vše se vysvětlí jediným pohledem do mapy. Právě přes Savojsko, jehož příslušnost k Říši byla potvrzena v roce 1361, vedly cesty do Itálie. Podél Rhôny a Saôny částečně probíhala hranice mezi Francouzským královstvím a Říší. Přesně na této křižovatce se nacházel Avignon, od roku 1316 sídlo papežů – město, které sice v roce 1348 provensálská hraběnka (a zároveň neapolská královna) Johana z Anjou prodala papeži, ale které bylo zároveň součástí Provensálského hrabství a právně tedy náleželo k Říši. Jednání o tomto regionu během návštěvy roku 1378 se však týkalo především Dauphiné, jehož osud se změnil v roce 1349. Toho roku se poslední dauphin Humbert II. ve smlouvě z Romans vzdal svých osobních nároků ve prospěch mladého Karla (budoucího krále Karla V.), jenž byl od té doby znám jako dauphin, stejně jako i nadále nejstarší synové francouzských králů, tedy předpokládaní dědicové koruny. Tento převod nároku na korunu však nezrušil závazky, kterým bylo Viennské Dauphiné povinováno císaři, pod něhož signorie spadala. Budoucí Karel V. složil roku 1356 v Métách Karlu IV. hold, za který byl jmenován císařským vikářem pro území Dauphiné. Jak vidíme, Karel IV. ještě nebyl připraven vzdát se celého „svého“ arelatského království. Vyslanci francouzského krále v čele s Janem z Berry191 by byli rádi vyřešili osud Dauphiné již při korunovaci v roce 1365, tehdy však byl pouze potvrzen a prodloužen status quo, osobní nárok pro dauphina s podmínkou holdu náležejícího Říši a císaři. Teprve během návštěvy v roce 1378 se podařilo v této otázce výrazně pokročit, neboť 7. ledna byly nároky postoupeny na trvalo (a tedy bez obnovení holdu) francouzskému dauphinovi, který byl poté jmenován císařským vikářem nejen nad těmito zeměmi, ale také nad hrabstvími Provence, Forcalquier, Burgundsko a Piemont, s výjimkou Savojska a papežského Venaissinska. Zatímco francouzští kronikáři a právníci takový posun pochopitelně oslavovali, němečtí letopisci a s nimi i četná knížata císaři vyčítali, že to, co z Říše zbylo, prodal mocnému francouzskému králi. Jenže kromě čistě teoretického tributu, který mohl příležitostně posloužit jen jako páka při Olaf B. Rader: Collector coronarum – Karel IV. jako sběratel korun, in: Jiří Fajt – Markus Hörsch (ed.): Císař Karel IV. 1316–2016, přel. Vladimír Čadský – Marta Eich, Praha 2017, s. 86–94. 191 Françoise Autrand: Jean de Berry : l’art et le pouvoir, Paris 2000. 190
98
vyjednávání spojenectví, co vlastně ještě zbývalo z faktické moci císaře a zejména Říše v oblastech, které nemluvily stejným jazykem, neplatily žádný tribut, sotva se odvolávaly k říšským soudům a byly spravovány rody, které šlo za říšská knížata považovat jen se značnou rezervou? Za těmito výčitkami se však skrývá nepopiratelná geopolitická pravda, z říšského a lucemburského pohledu tato návštěva nicméně vedla k tomu, že si císař uvolnil ruce pro „východní“ politiku (Uhry, Polsko, Čechy) ve prospěch své dynastie. Je možné, že sám Karel IV. věřil v možnost spojenectví mezi rodem Valois a Lucemburky s „evropským“ rozměrem.192 Ve skutečnosti však toto setkání nic nezměnilo na postupném, ale neúprosném příklonu Říše k východu, který byl navíc umocněn francouzsko-anglickými vztahy. Podstatné se však prosadit podařilo. Karel IV. uznal nezávislost svého synovce, „císaře ve svém království“, a dauphin, budoucí Karel VI., obdržel Dauphiné ad vitam eternam. Celkově tato návštěva neznamenala ani tak konec jedné éry, jak by se mohlo zdát podle císařova pokročilého věku, počínajícího schizmatu a smrti Karla V. o dva roky později, jako spíše začátek nové epochy, alespoň pokud jde o záležitosti Říše; období sepětí osudu Říše s hranicemi a královstvími na Východě a relativního nezájmu o Francouzské království. Svým způsobem již jde o jakousi předzvěst vlády Habsburků. Taková perspektiva nás přímo vybízí, abychom se na tuto cestu podívali také z pohledu českého krále a římského císaře, a nejen očima jeho francouzského hostitele. Ve srovnání s obšírnými francouzskými zprávami je zarážející, že německé a české prameny o cestě do značné míry mlčí. Vzniklo pouze jakési Memorandum, sepsané ve francouzštině krátce poté, snad v okolí flanderského hraběte a se souhlasem císařova kancléře Mikuláše z Riesenburka, který byl v Paříži rovněž přítomen. To však ani v nejmešním nevykazuje oficiální charakter a rozhodně nebylo určeno ke grafickému obohacení či iluminaci.193 Srovnání stručného zápisu s Francouzskými kronikami často odhaluje nesrovnalosti, které nemají nic společného s náhodou. Tam, kde Kroniky uvádějí, že císař jel po králově levici, tvrdí říšský text pravý opak. Totéž platí i o pasáži, v níž Martin Kintzinger: Westbindungen im spätmittelalterlichen Europa. Auswärtige Politik zwischen dem Reich, Frankreich, Burgund und England in der Regierungszeit Kaiser Sigmunds, Stuttgart 2000. 193 Heinz Thomas: Ein zeitgenössisches Memorandum zum Staatsbesuch Kaiser Karls IV. in Paris, in: Wolfgang Haubrichs (ed.): Zwischen Saar und Mosel. Festschrift für Hans-Walter Herrmann zum 65. Geburtstag, Saarbrücken 1995, s. 99–119. 192
99
se dozvídáme, kdo jako první sňal pokrývku hlavy: „A když se s ním král setkal, sňal klobouk, a císař také smeknul baret, který měl na hlavě,“194 což je v přímém protikladu k verzi, kterou šíří Velké kroniky. Tato zdrženlivost pramenů je vlastně na místě, uvědomíme-li si, že Karlovi V., či snad jeho rádcům, nešlo ani tak o Říši samotnou a její zájmy, jako spíš o usilovnou snahu prostřednictvím císaře získat převahu nad Anglickým královstvím. Karel IV. se nepochybně nenechal zmást. Právě on, jenž tolik lpěl na formě, na paměti své vlády, se neobtěžoval písemně zaznamenat svou návštěvu francouzského království ani vytvořit precedens, který by pravidla pro setkání mezi císařem a francouzským králem upravil do budoucna. Pokud jde o skutečná jednání mezi oběma panovníky, nezacházejí Velké francouzské kroniky do žádných velkých podrobností. Na rozdíl od Kristiny Pisánské jen zdrženlivě konstatují, že o jednáních „není nic známo“. Stejně tak, když se Karel V. v průběhu několika dní následujících po hostině pokusil v Louvru náležitou formou získat spojeneckou smlouvu se svým strýcem, vyslechl si všechny francouzské argumenty (rukopis kroniky jejich výčtu věnuje tři folia, na nichž připomíná každou smlouvu, každou poctu, každý dopis, každou zradu „anglických nepřátel“) a jednoduše jej ujistil o své dobré vůli.195 Karel IV. zkrátka neslíbil nic víc, než že v případě jakýchkoliv pochybností v Říši podpoří věc francouzského krále. Text Kronik dále uvádí, že tento minimalistický příslib Karla V. nepochybně nepotěšil a že i císař sám zřejmě musel být přesvědčen, že by bývalo vhodné zajít o něco dál. Následujícího dne, 9. ledna, „císař vyhlásil, že v doporučení, které dal králi ve své odpovědi, mu dostatečně nevyšel vstříc […] Prohlásil, že se chce omluvit, že ve větší míře nenabídl svých služeb králi v odpovědi, kterou mu dal.“196 Proto teprve později, nepochybně na radu svých rádců a po zdůvodnění svého dřívějšího prohlášení, se Karel IV. odhodlal vyjmenovat spojence, Citováno podle Jana Fantysová-Matějková: Cesta Karla IV. do Francie. Příspěvek ke kritice Velkých francouzských kronik, Český časopis historický 106/2008, č. 3. 195 „Císař pak a všichni, kdož ho dovedli sledovat, dali najevo, že z toho mají velké potěšení. Na to císař v krátké řeči německy sdělil svým lidem, kteří byli přítomni a kteří francouzsky nerozuměli, co mu král pověděl, a vyložil také obsah listin, které o tom slyšel číst. Králi pak dal odpověď takovou, jak následuje, to jest, že velmi pozorně vyslechl vše, co král velice moudře přednesl, že také uviděl a dobře poznal, jak z listin, tak i jinak, jeho oprávněnou při a právo a že to všude bude tak prohlašovat a vydá o tom své svědectví. Budou-li pak Angličané v Německu usilovat, aby šířili opak, jak to dělávali jindy, on sám bude hájit a podporovat královo právo.“ Citováno podle František Šmahel: Cesta Karla IV. do Francie: 1377–1378, Praha 2006, s. 183. 196 Ibid., s. 184. 194
100
Ukázka elektronické knihy