života stínů a nevolné tiskl vítr v předsíň strašnou. Mnozí na rozpacích, lomíce rukama stáli na práhu velké síně; chechtajíce se vrhli se někteří v síň rozlehlou; jiní pak smutně plačíce rozhostili se při zdech předsíně se složenýma na prsou rukama; pak] zavřela se síň i předsíň. — — — Byla chladná noc; ouzkou mezi horami rozsedlinou ubíral se poutník mdlým krokem z hor. Naproti němu v celé své vysokosti stála Sněžka, na vrcholku jejím sněhokrytém stál teď jen osamělý kříž; ouplný měsíc zrovna přes něj přehlížel v rozsedlinu, takže se zdál křížem ve čtyry stejné kusy rozdělen býti. „Dobrou noc, dobrou noc!“ šeptal umdlelý poutník hlasem slabým. — Co ztracený papršlek lůny zdála se před ním vznášeti bledá postava ženská; mrtvé oko upřené bylo vzhůru ku kříži, tvář její křídobílá, pysky zesinalé budily hrůzu; a ztuhlá sněhobílá ruka neustále vzhůru prstem nataženým ukazující stkvěla se v papršlku měsičném; zdaliž však ku kříži, neb na měsíc ukazovala, nebylo lze rozhodnouti. Vtom obešel poutník skalinu a Sněžka zmizela ze zraků jeho; — postava ta víc a více se měnila, až posleze šedý starec kráčel před ním; dlouhé šedé vlasy padaly okolo mrtvého obličeje a mísily se s bílou pod pás dosahující bradou. Ve vlasy jeho vpletený byl věnec z bílých a červených růží. Při nohou jeho se pěnila řeka padající z vysoké skály nad ním, v bílé pěně rozevřený stál černý vchod a v tento ukazovala ruka starcova. Poutník pohlédl sám na sebe a strašně byl proměněn, i jemu padaly šedé vlasy okolo vysokého vraskovitého čela po dutých lících a mísily se s bílou pod pás dosahující bradou; smutně hleděl ve tmavý průchod; — za ním planulo zoře; — ještě jednou se chtěl ohlédnouti k růžobarevným červánkům ozlacujícím stezku přešlou; než bouřlivý, hlučně a hrůzně lkající vichr mluvil k němu z končin těch slovy tajemnými a moc neznámá tiskla ho vpřed, touha nevyslovná táhla jej za sebou v neznámou zemi stezkou neznámou. — Poutník nasledoval starce v temný průchod. — — Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, z vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody
98
její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny zjara. V hlubinách těchto dřímal poutník, hlučný spád vody uzpíval jej v nejtišší sen a vlny říčné táhly teď nad ním co zvučné lkání zvonů večerních tichou krajinou svůj řad, však již neuváděly co druhdy zvonů zvuk v ducha poutníkova minulé dny.
99
Rozbroj světů
SVĚT SMYSLNÝ V hospodu města Hirschberg zasílalo slunce za Pernštejnskou horu zapadající nízkými okny poslední papršlek svůj a obráželo se o bledou tvář u okna stojícího jinocha pocestného. Byl to pěkně zrostlý, as dvacitiletý jinoch, v černý, ač sprostý, předce čistý šat oblečený. Tmavé kaštanové vlasy a hustě zarostlá černá brada vyvýšovala bledost vpadlých lící tudy cestujícího cizince a snědosvětlé oko jeho s nevyslovnou touhou za zapadajícím sluncem hledělo. Jeho duch bloudil daleko po plamenné obloze, dále nežli bledá chodívá lůna, dále nežli slunce zlatostkvoucí znamená cestu; tam, kde myriády hvězd u věčném souzvuku vkolo Siria krouží plamenného, tam bloudil duch jeho, hledaje svět ideálů svých; hledaje hvězdu, kde přebývají rovnorozenci jeho, po jejíchžto i jeho srdce toužilo stánu co po dávno opuštěné, proti vůli opuštěné, milované vlasti; — častokráte duch jeho se přiblížil k cíli tak toužebně hledanému; — jižjiž vstoupiti chtěl v byt ideálů svých, a vždy hlasný hovor zde shromážděných hostů i hlučné řinkání sklenic vyprázdněných plašilo dále světy oné a přikovalo ducha roztouženého přivábíc jej z daleké poutě nanovo k pouhé, láskyprázdné zemi. Právě nanovo zalétl svobodně duch jeho, již znovu viděl zdaleka hledaný ráj; v myrtových hájinách procházely se stkvoucí postavy lehkým naň kývaje prstem, líbezný usměch hrál po tváři blažené,
100 Ukázka elektronické knihy