z bytu, kde pouštěli rádio, z melodie zvukového filmu: Elisabeth, I loved you. Vaše odrhovačka zněla všemi velkoměsty, z rádia sklepního bytu, z luxusního orchestru: Elisabeth, I loved you. Dvacet pět let odpočívaly sonety s Vaším jménem pod kamenem neznámého hrobu. Po dvacet pět let přicházeli k němu ministerští předsedové a hlavy států. Pod vadnoucími akáty vzpomínám na Vaši chůzi, na neznámé sonety, když na vyprahlé trávě chrastí suché listí, z věnců v řadách válečných křížů. Z rádiových stanic Evropy slyším, že se zas blíží Vaše výročí: Slavnost na Elysejských polích! Všech dvacet pět sonetů zvučí. Opět zní Vaše sonety z parlamentní tribuny. Rádio vyplňuje dobu mezi informacemi hudbou na pásu: kusem Chopinovy etudy. Alžběto! před dvaceti pěti léty! Rozpomínám se na první verše: slyším jejich nevinnost, vášeň, zoufalství, přísahy vyvolané Vaším úsměvem a slibem za zvuků Chopinovy etudy. Rádio hlásí: První hodiny světové války! ALŽBĚTINO VÝROČÍ!
Ó tiskaři, jak bych neopěval tvoje řemeslo! Nejraději bych ti hned nesl tuhle stránku a čekal, až ji vysázíš. Co mám raději než tvoje písmenka? Ovšem trochu se stydím, když se dívám na svůj rukopis,
98
protože si myslím, že řekneš: stojí tohleto za tisk? Vím, jak těžko lze nalézti slova tak krásná, aby stála za vytisknutí. Kam bys však přišel, tiskaři, kdybys měl tisknout, jen co za něco stojí! Tiskárnu hlídá jen učedník. Majitel odešel do sadu, ošetřuje sazenice ovocných stromků, ošetřuje štěpy, aby nešlo za sebou: sucho, sucho, sucho, aby se neutvořila slova: housenka, neúroda. Aby se vytvořila slova: peň, květ, list, větev, ovoce, úroda. Ó jaká jsou to krásná slova! Sazeč sedí na lavičce před svým sadem. Sedává tu vždy, kdykoliv může odběhnouti od svých mrtvých písmen, z nichž lze, ach, tak zřídkakdy, vysázeti něco pěkného a dobrého. Ó marně čekají desky, aby na nich byly vysázeny nové, spravedlivé zákony. Ó marně, alespoň dnes. Nahlížím do tiskárny. Tiskař se ani dnes nedočkal zákonodárce s rukopisem: Zákoník nového světa, v němž by všichni lidé byli šťastni. Učedník by byl okamžitě doběhl pro sazeče. Vždyť všichni cítíme potřebu nového zákoníka. Cítím to, chci to vyjádřit tímto rukopisem. I kovová písmena to cítí, i litina, z níž mají být ulita. Cítíme to všichni: každé odřené místo na stole, každé písmeno, otřelé tisíci slovy, oznámeními sňatků, úmrtími, časopisy, knihami. Tisíckrát odřená slova se bouří, cítím tu vzpouru v sobě, v litině, v písmenech, v slovech. Tiskař odešel do svého sadu, hledá útěchu od slov, ulitých v kamenném bloku.
99
Dnes již nepřijde žádný zákazník. Je pozdě i pro zákonodárce? I ten dodržuje předpisy? Ví, že se nechodí po šesté navečer do tiskárny? Čekáme: já, litina, stroj, písmena. Třebas přijde po šesté hodině! Poručí rozmetat všechnu starou sazbu. Bude se tisknout celou noc, celý den bez přestání, všude ve všech tiskárnách. Tiskařská čerň bude vonět v provoláních. Rušno bude v tiskařských dílnách, rušno bude mezi písmeny, rušno bude mezi větami! Tam se chci vmísit, do toho ruchu, do toho průvodu, volání, písmen a vět!
ČASOMÍRA. Ó čase! člověk tě stvořil ke své podobě, z památek vyšívaných jepicemi, z diluviálních vzpomínek, z veverčího skoku, z dráhy vodoměrky, z Uranových měsíců a roků, z budoucnosti α paprsků. Ó čase! Tak se mi zdá, když ukazuješ rukou tlak století, jímžs zmáčkl popelnici, její bok (méně vypálený), jímžs krmil jahodu a borovici. Tak se mi zdá, když na ostrově Rhodu ukazuješ amforu. Slyším časomíru mořeplavců, údery vesel, rytmus přídě, boků,
100 Ukázka elektronické knihy