majetek. Vy se o panství máte postarat. Hrabě Fauret je bídák! Nemůže mu připadnout panství našeho hraběte.“ „Pan Elton řekl, že může. Souboj byl veden i o majetky.“ „Musím to všem sdělit. Ach, Bůh při nás stůj. A ochraňuj našeho hraběte. My budeme vždy při vás stát. Avšak ochraňovat svou paní tak, jak mohl jen náš pán, to nedokážeme.“ Lina na ni s vděkem pohlédla a vydala se do pokoje hraběte. Vešla tiše. Jeho tělo stále nehybně leželo v horečkách. Sedla k němu a začala jej omývat. „Musíš se probrat. Musíš žít, má lásko! Nad panstvím se stahují černá mračna. Žij! Navrať zpět modrou oblohu a slunce. Blíží se ON! Strůjce tvého boje se smrtí. Je mi to tak líto. Neměla jsem jej vpustit do našich životů. Musíš být silný! Snad slyšíš má slova. Prosím, následuj můj hlas a vyjdi z té temnoty.“ Po zbytek času seděla mlčky po jeho boku. Držela jej za ruku. Měla strach. Co když chce hrabě Fauret zabránit péči o pána domu nebo se jej zbavit, aby neriskoval, že bude muset dokončit souboj? Bude smět o hraběte pečovat? Jaký osud jí hrabě Fauret připraví? Může si dovolit cokoliv. Když bude chtít, vyžene ji. Nebála se ztráty života v bohatství. Nikdy nezapomněla, odkud přišla. Vždy měla na mysli, že její původ není šlechtický. Služebnictvo bylo odvážné. Chtěli ochránit svého pána. Ale jen ona se mohla postavit protivníkovi. A jediná naděje
pro všechny… hrabě! Jenže ten opět blouznil v horečkách. Ani náznak zlepšení. „Slečno Lino.“ Lina neslyšela Amélii přijít. „Ano?“ „Hrabě Fauret přijel.“ Hospodyně to řekla s neskrývanou nelibostí. Dívka vstala a zadívala se na hraběte. „Amélie, mám obavu, že nezvaný host zakáže o hraběte pečovat.“ Amélie zrudla zlostí. „To by si ten holobrádek mohl zkusit. Nikdo nám nezabrání, aby bylo o našeho pána dobře postaráno. Nikdo! Ani takový ničemník. Nemějte obavy. Ale nyní už musíte jít. Hrabě Fauret se ihned ptal po vás.“ Přikývla. „O tom nepochybuji. Již nyní vím, jak bude vypadat jeho posměšný výraz ve tváři. Bude se kochat svou mocí. Naší bolestí. Máš však pravdu, je čas jít.“
2. Kapitola Současnost Lina sešla po točitém schodišti do velké vstupní haly. Služebnictvo bylo již nastoupeno v řadách pod schody. Uprostřed haly stál hrabě Fauret. Měl asi třicet let. Byl vysoký, uhrančivý pohled. Ženy mu ležely u nohou. I ona ještě před časem patřila mezi jeho obdivovatelky. Jak byla hloupá. Bláhová. Z trucovitosti způsobila tuhle noční můru. Před třemi měsíci Hrabě uhodil pěstí do stolu. „Řekl jsem ne!“ „Prosím. Slíbil jste to.“ Lina prosila rukama. „Teď není vhodná doba.“ Rozzlobila se na něj. „To říkáte stále! Držíte mě jako kytku ve skleníku. Jako slavíka ve zlaté kleci.“ „Nebudeme se o tom dál bavit. Zůstaneš zde. Nejlépe ve svém pokoji. Až se vrátím, promluvíme si.“ Lina vyběhla ze společenského pokoje. Bouchla s dveřmi od pokoje a svalila se na postel. Slíbil, že ji vezme do města. Vždyť bude mít osmnáct let. Měli jít na ples. A teď ji nechtěl pustit na krok. Nechápala proč. Před pár týdny jeli na večírek k hraběnce Garutov. Byla tam obvyklá společnost. A taky někdo, koho ještě neznala… hrabě Fauret. Byl tak galantní a příjemný společník.
Ukázka elektronické knihy