SEDMÁ KAPITOLA Benjamin přišel k večeři dříve než Miri. Dnes na ni musel už jednou čekat. Zajímalo ho, co dělala od chvíle, kdy se před jejím pokojem rozešli. Přemýšlel, proč se s ní ještě nechtěl rozloučit. Znamená to něco? Potřeboval chvilku, aby si to srovnal v hlavě. Měl myšlenky trochu rozjitřené po dohadování o matčině svícnu a svících, které jako zázrakem vypadly z jedné z krabic. Věděl, že reagoval nepřiměřeně, když nesouhlasil s jejím návrhem, aby svícen vzali dolů. Naposledy svíce zapaloval rok před smrtí rodičů. Vzpomínka na to pořád bolela, a proto ji nechtěl oživovat. Bylo to příliš osobní. Kdyby nevyhověl jejímu přání, které bylo vzhledem k okolnostem a období roku logické a pochopitelné, musel by jí vysvětlit, proč se tak bránil, aby svícen a svíce vzali dolů. Kdyby nebyla Chanuka, nenavrhla by to. Kdyby jejich pracovní schůzka neskončila o hodinu později, než původně plánoval, nemuselo dojít k tomu, k čemu mezi nimi včera večer došlo. Nebylo to poprvé, kdy rozdíl jedné hodiny hrál
Jak odolat pokušení…
v jeho životě, především však v okolnostech smrti jeho rodičů, zásadní roli. V životě nevěnoval nikomu tolik pozornosti jako Miri, ale nebylo divu. Čas s ní ubíhal překvapivě rychle, když se pohroužili do zajímavého rozhovoru, nebo se táhl, když se nemohl dočkat, až ji znovu uvidí. V životě ještě nic takového nezažil. Pánem svého času byl už dlouho. Jeho rodiče zemřeli, protože někdo neodhadl čas, vzdálenost, a množství paliva, které bylo zapotřebí, aby jachta, na níž pluli, neklesla ke dnu. Dnes už měl pod kontrolou běh času, měl pod kontrolou vztahy a díky tomu ho život nemohl ničím překvapit. Miri ho překvapovala neustále. Udělám všechno pro to, abych odolal pokušení. Napřu všechny síly, abychom si udrželi odstup a znovu nedošlo k tomu, k čemu došlo včera. Už se to nesmí opakovat, zapřísahal se. Z podkroví museli jít několika schodišti a několika dlouhými chodbami. Aby nebloudila, dovedl ji až k jejímu pokoji. „Večeři budeme mít nachystanou v obývací části otevřené kuchyně. Tam, kde jsme včera jedli koblihy,“ oznámil jí. „Skvěle. Myslím, že tam trefím.“ A teď na ni znovu čekal. Odkdy jsem musel na někoho čekat? Nikdy na nikoho nečekal. Ale protože to byla Miri, čekal. A protože to byla Miri, čekání mu připadalo dlouhé. Seděl na pohovce a zíral do plamenů v krbu. „Trvalo mi to o trochu déle.“ Její hlas přerušil tok jeho myšlenek. 99
Marcella Bellová
„Ukázalo se, že došlo k jednomu z těch vzácných případů, o nichž jste se zmiňoval. Spletl jste se – vaše staré oblečení mi nebylo. Trvalo mi dlouho, než jsem se do něho oblékla a ještě déle, než jsem se zase z něho vysoukala.“ Otočil se k ní. Všechno, na co dosud myslel, se mu z hlavy vytratilo. Jak může nějaká žena vypadat tak neuvěřitelně krásně a mít na sobě jen obyčejný župan? Krátký župan si kolem pasu pevně stáhla. Na nohou měla lodičky, ve kterých přijela. Sevřel pěsti, polkl a cítil, že se napjal ve snaze zmobilizovat všechny síly. Musel to udělat, aby se na ni nevrhl. Ještě nikdy nepoznal ženu s krásnější postavou. Pohled na ni ho vzrušil. A určitě, tím si byl jistý, se zase objeví v mých nočních fantaziích. „Nic se nestalo,“ ujistil ji. Usmála se. „Říkal jsem si, že nejdříve zapálíme svíčky,“ prohlásil odměřeně. Chystali se zapálit svíce na svícnu jeho matky poprvé od smrti rodičů. Všeho bylo na něho najednou nějak moc. „Já si to myslím také,“ řekla měkce. Obešla prostřený stůl a postavila se vedle něho. Svícen stál na krbové římse, svíce v něm už byly zasazené. Vyndal z kapsy zapalovač a gestem jí naznačil, aby se toho ujala. Jejich pohledy se setkaly. Před chvílí nevěřil, že to dokáže, ale dokázal to: přestal myslet na to, co měla na sobě. 100 Ukázka elektronické knihy