Carol Marinelliová
a vrátím se do kanceláře, aby to vypadalo, že jsem celou dobu pracovala.“ „Beatrice, nechci po tobě, aby ses vrátila ke své práci a po ní autobusem zpátky domů.“ „Požádáš snad svého šoféra, aby mě domů odvezl? Znám ho, Juliusi. Ihned by pochopil, že se něco stalo. A už půjdu do sprchy. Mohl bys vykouknout na chodbu a zkontrolovat, že tam nepostává stráž?“ „Už teď toho lituješ?“ „Ne.“ „Nevěřím ti.“ „Říkám pravdu. Ničeho nelituju,“ ujistila ho Beatrice. „Ale mohla bych s tím začít, pokud by se o nás dozvěděli ostatní. Ne kvůli tvojí pověsti, Juliusi. Vím, že by nikdo ani nemrkl, že ses vyspal s další ženou. Potřebuju ale chránit svou reputaci, a to jak osobní, tak profesní. Právě jsem se vyspala se svým klientem. Kdyby se o tom dozvěděla veřejnost, vrhlo by to na mou kariéru špatné světlo. Takže si buď jistý, že to chápu.“ Ne, nechápeš. Beatrice odešla a Julius si opět lehl. Nejradši by vrátil čas a celý rozhovor vedl úplně jinak. Nedělalo mu starosti jen to, že by se do něj Beatrice zamilovala a začala po něm chtít něco víc. Původně chtěl jenom sex. Věřil, že když s ní stráví noc a uleví napětí, konečně na ni zapomene. Věřil, že ten plán vyjde. Mýlil se. Koupelna se topila ve zlatě. Jako by se tu všeho dotkl král Midas, pomyslela si Beatrice při pohledu na zlaté zdi. 98
Její skandální klient
Toužila si celá vlézt pod sprchu a smýt si z hlavy všechny myšlenky, mokré vlasy by ji však mohly prozradit, proto si jen opláchla tělo. A přitom se snažila sama sobě vymluvit, že ho má ráda. Vážně moc ráda. Bože. Jsem v tom až po uši, uvědomila si se skřípěním zubů. Nechtěla se však stát jeho milenkou. Ne dlouhodobou. Jedna noc stačila. Oblékla se a zadívala se na sebe v zrcadle. Překvapilo ji, že vypadá normálně. Nic na jejím vzezření neprozrazovalo, že mezi stehny cítí pálení a že ji bolí ňadra, a tak vyšla z koupelny ven. „Dáš si něco k pití? Máš hlad?“ zeptal se ustaraně. „Ne, děkuju. V koupelně jsem se napila vody.“ „Můžu ti nabídnout něco lepšího než vodu z kohoutku.“ „Vím,“ ujistila ho Beatrice. „Ale raději půjdu.“ „Pokud to tak chceš.“ „Chci. Mohl bys vykouknout na chodbu, jestli je vzduch čistý?“ „Jistě.“ „Pokud se někdo zeptá, řeknu, že jsem se zdržela s nějakým papírováním.“ „Bude jim jasné, že lžeš,“ varoval ji Julius. „Kdy jsi naposledy zůstala v kanceláři přesčas? Nikdy. Striktně dodržuješ pracovní dobu.“ To je pravda… Cestou ke dveřím se najednou cítila jako úplně jiný člověk. Byla s jistá, že tuto situaci zvládne, a přesto měla sto chutí se otočit na patě, vrátit se do jeho postele a celý ten nádherný prožitek si zopakovat. 99
Carol Marinelliová
„Uvidíme se za týden,“ rozloučil se ležérně. „Ano.“ Přikývla a natáhla se po klice. Najednou ho napadlo, že by ten týden mohla Beatrice využít k tomu, aby si vymyslela nějakou naléhavou situaci v rodině a za jeho nepřítomnosti odletěla. A tím by to mezi nimi skončilo. „Beatrice?“ zastavil ji. „Uvidíme se za týden, viď?“ Věděla, co je za jeho otázkou skrývá. Ve skutečnosti se svým dotazem ptal, jestli mu lže o tom, že tuto situaci zvládne. Jestli s ním opravdu jen chtěla v pátek po práci ztratit panenství. Ať si tomu věří, rozhodla se. Nic víc vědět nepotřebuje. Stejně jí doporučující dopis bude psát Jordan, ne princ. „Jistě,“ odpověděla. A pak sebrala poslední zbytky sil, otočila se a políbila ho na ústa. „Byl to moc příjemný večer.“ Kancelář vypadala přesně tak, jako když odtud odcházeli. Prošla místnostmi, seběhla po schodech a vyklouzla z paláce. Noc voněla deštěm, ačkoli obloha byla jasná. Bez ohlédnutí se vydala růžovou zahradou k autobusové zastávce a snažila se předstírat, že se nic nestalo. „Signorina…,“ pozdravil ji řidič autobusu a na pozdrav jí pokývl. Tenhle kočár se nepromění zpět v dýni, pomyslela si. Nejsem Popelka, aby se za mnou můj princ rozběhl. V autobusu si opřela hlavu o okno a zavřela oči. Chtělo se jí plakat. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli Juliusovi. 100 Ukázka elektronické knihy