Maisey Yatesová
Nevěděla jsem, že i královské rodiny jedí kuřecí nugety.“ „Pokud si dobře vzpomínám, sedával jsem s bratrem v rohu stolu naproti rodičům… a myslím, že nám podávali jiné jídlo než jim.“ „No jistě, vyrůstal jsi s bratrem. Já jsem žádného sourozence neměla.“ „Já od svých čtyř let taky ne.“ „Pověz mi, co se ten den stalo. Zmínil ses o tom, ale nikdy jsi mi to pořádně nevyprávěl.“ Lazarus přikývl. „Byl jsem… Hrál jsem si s bratrem na trávníku. Vzpomínám si, jak se nám míč zakutálel do lesa a já jsem pro něj šel. A pak si pamatuju, že všude kolem byla tma a nebylo vidět na cestu… Myslel jsem si, že palác je hned za mnou, tak jsem se otočil a šel jsem k němu, ale nebyl tam. Míč jsem nenašel a nemohl jsem najít cestu domů. Kolem už nebylo jenom šero, ale černočerná tma. A pak jsem začal uslyšel vytí. Slyšel jsem pohádky o Velkém Zlém Vlkovi. Vyprávěli nám, že vlci žerou děti. Znal jsem ty pověsti a snažil jsem se schovat. Ale nic jsem neviděl. Moje oči se odmítaly přizpůsobit takové tmě. Zalezl jsem co nejhlouběji pod skalní výběžek a na chvíli jsem usnul.“ Lazarus se na chvíli odmlčel. „Když jsem se probudil, obloha už byla šedá. Vylezl jsem ven a tam byli oni.“ Agnes napjatě poslouchala a ve tváři měla účast. „Byla jich celá smečka. Začali se ke mně přibližovat a já se snažil dostat zpátky pod skálu, ale tam byli další vlci. Jsou to lovci a vědí, jak obklíčit kořist.“ Nadechl se a pokračoval. „A pak přišel Agamemnon. Mlátil do nich klackem a zahnal je, ale nezabil je. Později mi vysvětlil, že v Temném lese lidé umí žít se zvířaty v míru. Nezabíjejí je zbytečně, loví jenom pro utišení hladu, a vlci na oplátku nechávají místní lidi na pokoji. Dlouho jsem 98
Zkrocení divokého krále
mu nevěřil, ale léta plynula a vlci už nikdy nikoho nenapadli. Ale pak do lesa zabloudil můj nejmladší bratr, který tam nepatřil, a…“ „Já vím,“ řekla. „Sežrali ho.“ Lazarus přikývl. „Takže na tom možná něco pravdy je. Každopádně když Agamemnon zahnal vlky, prohlásil, že od té chvíle patřím lidem Temného lesa. Chtěl, abych mu přísahal věrnost, a to jsem udělal. Řekl mi, že budu muset zapomenout na svoji rodinu. Že mě v lese nikdy nenajdou, protože se tam bojí vkročit.“ Lazarus se opřel o stůl a upřel na Agnes naléhavý pohled. „A pak mi to celé vylíčil. Vyprávěl mi příběh o tom, jak se můj pradědeček rozhodl, že domorodci žijící v Liri jsou příliš nebezpeční, vyhnal je z jejich domovů a zakázal jim vlastní samosprávu. Takže nakonec hledali útočiště v Temném lese, protože jim nic jiného nezbývalo. Ale hodně jich přitom zemřelo. A přitom tohle byla jejich země. Oni tu žili dávno předtím, než sem přišli řečtí dobyvatelé. Po mnoho generací se obě kultury sžívaly, ale ti, kdo se nechtěli přizpůsobit…“ Lazarus si povzdechl. „Ti, kdo se nechtěli přizpůsobit, byli podezřelí. Můj pradědeček byl ten, který rozhodl, že je nebude dál tolerovat. Že z nich vymýtí všechno, co z nich dělá… je.“ Nesouhlasně zavrtěl hlavou a na chvíli se odmlčel. „Podle Agamemnona jsem byl dar, který jim byl poslán z nebes,“ pokračoval po chvíli. „Měl jsem napravit křivdy, které se staly. A je to tak, jak jsi řekla… Známe jenom to, v čem nás vychovali, dokud nám někdo neukáže něco jiného. Na lidech Temného lesa byla spáchána křivda a já jsem ten, kdo byl vyvolený, aby ji napravil.“ „Agamemnon ti pohádky nečetl?“ zeptala se. „Ne, ten mě nikdy neukládal do postele. Ale vyprávěl mi u ohně příběhy. Naučil mě lovit a uvařit si 99
Maisey Yatesová
jídlo. Naučil mě bojovat. Udělal ze mě muže. Z prince, který neuměl nic jiného než sedět ve svém koutě a jíst kuřecí nugety, které mu někdo naservíroval, a který si celé dny jenom hrál s míčem se svým bratrem, se velmi rychle stal muž. V lese by to ani jinak nešlo.“ „Chybělo ti to někdy? Být malý kluk, kterému čtou pohádky před spaním?“ „Zapomněl jsem, jaké to je,“ odpověděl. „Protože – jak říkáš – je to tak jednodušší.“ A až do téhle chvíle si neuvědomil, že toho má s Agnes tolik společného. „Stal se ze mě nový člověk,“ uzavřel. „A to je dobře?“ zeptala se. „Člověk, kterým jsem se stal, je ten, který ti zachránil život tenkrát v Paříži. To by princ z Liri neudělal. Určitě jsi slyšela o mém bratru Dionysovi, jak byl rozmazlený. Co by mi bránilo, abych byl taky takový?“ „Alexius takový není,“ namítla Agnes. „Je známý tím, jaký má smysl pro morálku a pro čest. Myslím, že vy dva jste si dost podobní.“ „To si myslíš ty. Já o tom nejsem přesvědčený.“ „A co by tě přesvědčilo?“ „Na tom nezáleží. Máme jenom jeden cíl, Agnes. A tím je spravedlnost, nebo ne?“ „Asi ano.“ „A co… Co chceš dělat se životem?“ Naklonila hlavu a podezíravě se na něj podívala. „Od té doby, co jsem s tebou, jsem o svém životě moc nepřemýšlela. Ani jsem nemusela. Mám všechno, co potřebuju. Stejně jako ty jsem naučila lovit a bojovat. A teď…“ „Teď půjdeš do světa, abys získala zkušenosti.“ „To byl tvůj nápad. To ty tvrdíš, že bych měla odejít.“ „A ty ses rozhodla, že to bude natrvalo. Jaké si myslíš, že to bude? O čem vlastně sníš?“ 100 Ukázka elektronické knihy