Caitlin Crewsová
A v tu chvíli jí došlo, že dokáže přečíst každičkou její myšlenku a sebemenší změnu výrazu. „Ale no tak, amore,“ zamumlal. „Ještě před sebou máme kus cesty.“ Jenže pro Anniku se okolní svět změnil v jakousi příliš sladkou a hustou směs potřeby a touhy. A zdálo se, že se v ní utápí. Cítila to v kostech. Přistáli na letišti vysoko v kopcích. Venku vál svěží větřík a obloha byla tmavě modrá, poslední záchvěv podzimní noci. Ranieri vklouzl za volant jednoho z menších SUV, jaká měli rádi v Evropě, a Anniku nijak nepřekvapilo, že ho řídil stejně dravě, jako dělal všechno ostatní. S tím intenzivním soustředěním a naprostou kompetentností. Pomyslela si, že by byla naprosto šťastná, kdyby mohla věčně sedět vedle něj a nechat se vozit, kam by si jen přál. Protože v tuhle chvíli dokázala myslet pouze na ten rostoucí hlad ve svém nitru. Žár byl k nerozeznání od příjemné bolesti, která ji rozechvívala. Úplně všude. A ta strašná touha, která jí nedopřávala dechu, jako by byla to jediné, co jí po tom všem zbylo. „Nejsem si s rodinou blízký,“ řekl zničehonic bez okolků, zatímco se venku probouzel nový den. Věděla, že jsou někde severně od Milána, ale kličkoval v kopcovité krajině bez mapy, takže musel zdejší okolí zřejmě moc dobře znát, stejně jako znal všechno ostatní. Jako by měl celý svět na dlani. Dokonce i údolí, která na pár okamžiků zahlédla, se zdála být součástí jeho zvláštní magie – vinice táhnoucí se k vycházejícímu slunci a středověké hrady stojící na stráži. Začínala si myslet, že je toho sama součástí. „Nemusíš o tom mluvit,“ pronesla tiše. „Rodiny mohou být komplikované.“ 98
Rozpustí led v jeho srdci?
„Možná to tak je. Ale vždycky jsem měl pocit, že ta moje je komplikovanější než většina ostatních – nebo možná méně ochotná předstírat opak. Moji rodiče už jsou dávno rozvedení. A oba jsou příliš hrdí, než aby přiznali, že by na svém rozchodu mohli nést nějakou vinu. Na druhou stranu jsem byl jako jejich jediné dítě dlouho až příliš pyšný, a navíc jsem si nechtěl připustit, že by mi cokoliv z jejich osobního života byť jen trochu vadilo.“ Podívala se na něj a pak se vrátila pohledem ke kopcům, které se koupaly ve zlatavé záři prvních slunečních paprsků. „Víš, co se říká o pýše.“ „Samozřejmě. A ujišťuju tě, že v mé rodině způsobila nejeden pád. Říkám to, protože je dost dobře možné, že se tu rodiče objeví. A pokud přijedou společně, no…“ Pokrčil rameny tím svým výslovně italským způsobem, který byl v New Yorku dostatečně fascinující. Tady se zdálo, že je součástí samotné krajiny. „Může se stát úplně cokoliv.“ Cesta byla stále klikatější a strmější. Annika se pevně držela madla u dveří a nechávala si jeho slova projít hlavou. „Nepředpokládám, že tvůj zájem o slušné chování má něco společného s tvými rodiči, že?“ zeptala se tiše. „A taky to nezní, že bys je považoval za příliš vhodné do společnosti.“ Ranieri se štěkavě zasmál a zdálo se, že ho to překvapilo stejně jako Anniku. Prudce zatočil a malé SUV jako by objalo úzkou silnici. „Moje babička byla ztělesněním půvabu a kultivovanosti. Matka a otec už tolik ne. Asi uhodneš, komu se víc podobám.“ A znělo to jako vždycky. Jistě. Arogantně. Ranieri, skrz naskrz. A přece… Annika netušila, jak se k něčemu takovému odvážila, ale přesto se natáhla a položila mu dlaň 99
Caitlin Crewsová
na nohu. A přesně v tom okamžiku ucítila teplo a všechnu jeho skálopevnou sílu. Zaplavil ji žár a chtěla udělat něco víc, třeba se k němu naklonit a prozkoumat ho. Možná i ústy, i když na takové cestě by je to nejspíš oba zabilo – Soustřeď se, přikázala si. „Neboj se,“ řekla. Znělo to mnohem hrdelněji, než bylo jistě rozumné. „Klidně bych tě ztrapnila před celým New Yorkem, ale nikdy bych to neudělala před tvými rodiči.“ Slunce už vyšlo, takže naprosto jasně viděla jeho nepatrně ztuhlý výraz. Krátce po ní střelil pohledem, a pak sklopil oči k místu, kde spočívala její ruka. Připadala si jako opařená a chtěla hned ucuknout. Ale snadno ji zastavil tím, že jí přikryl ruku dlaní a uvěznil ji. Annika si okamžitě přikázala, že se nebude trápit otázkami, co to může znamenat. Řekla si, že si bude prostě užívat teplo jeho stehna a tvrdý stisk dlaně na hřbetě ruky. Netušila, jak dlouho takhle ještě jeli. Nechávala se kolébat pohybem auta a ubíhající italskou krajinou. A tím, že se ho dotýkala. Nakonec odbočil na silnici, která sbíhala do půvabného údolí. Protínala ho řeka a uprostřed leželo jezero. Všude kolem se rozprostírala dozlatova zbarvená pole, podzimní vinice a statné cypřiše jako strážci a tam, uprostřed koberců polních květin, se krčil starý dům. Byl postaven z kamene s červenou střechou a půvabnými okenicemi. A nepřipomínal žádný hrad nebo pevnost, které míjeli cestou. Byl mnohem hezčí, jako by někdo vzal staré kameny a odhodlaně je přetvořil v domov. Přesto stále působil dojmem něčeho přiměřeně středověkého. A pak Ranieri konečně zastavil na oblázky vysypaném nádvoří. 100 Ukázka elektronické knihy