Ann Lethbridgeová
Podobně chmurnými, jaké spatřila v den své svatby na tváři budoucího manžela. „Ne,“ řekla pevně. „Dnes večer nebudu doma.“ „Jste pryč,“ zeptal se, „nebo nejste doma jen pro mě?“ „Nechápu, jaký je v tom rozdíl,“ sestoupila na chodník. Sukně se jí zachytila o dvířka kočáru a Avery vytřeštil oči, když si všiml odhaleného lýtka. Škubla látkou a střelila po něm pohledem. „Děkuji vám za krásné odpoledne.“ Vykročila ke dveřím. A to bylo všechno. Zvuk kopyt jeho koní se postupně vzdaloval. Když už je neslyšela, zaklepala na dveře, aby dala vrátnému vědět, že je zpět. Dopoledne následujícího dne ubíhalo Carrie tak pomalu, jako ještě nikdy. Z nějakého důvodu, přestože bylo v obchodě rušno, měla pocit, jako by ručičky hodin někdo zatížil kameny. Nejspíš to bylo tím, že se jí předchozí noci vyhýbal spánek, zatímco ji pronásledovalo příliš mnoho představ, jak lord Avery doprovází některou ze svých zvláštních dam na ten či onen ples. Bylo to směšné. Dva plesy, kterých se kdy zúčastnila, byly tak příšerné, že by vůbec neměla litovat, že se už na žádný nepodívá. Pro dívku na okraji společnosti byly plesy tou nejhorší formou mučení, pokud nebyla opravdu hezká nebo neuměla flirtovat, takže si ji muži všimli. Než její otec vážně onemocněl, zúčastnila se jen těch dvou londýnských a žádný mladý muž ji nevyzval k tanci. To byl také jeden z důvodů, proč Jonathanovu nabídku k sňatku přijala tak rychle. Vdát se za něj byl způsob, jak uniknout ponižujícím rituálům svatebního trhu. Kdyby jen věděla, že ho její otec víceméně podplatil, aby si ji vzal, možná by se za něj neprovdala. Ne, bylo pro ni mnohem lepší zůstat doma. A krom 98
Výjimečná dáma lorda Averyho
toho, Averyho už nikdy neuvidí, že? Ukončila to velmi šikovně. Bylo mnohem lepší být tím, kdo věci ukončí, než tím, kdo se musí s odmítnutím smířit. Ne, že by si dokázala představit, že by se to dotklo jeho citů. Alespoň měla odvahu říct svůj názor. Tak proč se necítí ani trochu odvážná? Ve skutečnosti měla spíš pocit, že utekla. Přála si, aby toho muže nikdy nepotkala. Povzdechla si. „Je všechno v pořádku, madam?“ zeptala se Tansy a vzhlédla od místa, kde vázala mašli na jednom z kloboučků. Z té dívky se stával poklad. Měla cit pro aranžování věcí. „Proč by nemělo?“ zeptala se Carrie. „Je to už podruhé během několika minut, co jste si povzdechla,“ vysvětlila Tansy a zatvářila se ustaraně. „Možná potřebujete šálek čaje. Měly jsme od rána příliš mnoho práce a mám dojem, že jste ani nesnídala.“ To byla pravda. Carrie se cítila příliš mizerně, než aby se dokázala najíst. Jenže si nemohla dovolit tvářit se před zákazníky, jako by jí uletěly včely. To byl nejjistější způsob, jak si získat pověst mrzouta. Nakupování mělo být příjemným zážitkem. Přinutila se tedy k úsměvu. „Máš pravdu. Šálek čaje je skvělý nápad. Půjdu postavit vodu.“ Nechala Tansy, aby se postarala o vše, co bylo prozatím potřeba, a vešla za závěs. Šálek čaje jí určitě udělá dobře. A na lorda Averyho si už nikdy nedovolí myslet. Nebo alespoň ne do té míry, aby to vedlo k dalším vzdechům. Náhle se zarazila a zamrkala, protože ho spatřila sedět u kuchyňského stolu. Klobouk a rukavice položil doprostřed jako nějakou ozdobu a dlouhé nohy natáhl před sebe. 99
Na vteřinu se jí zastavilo srdce. „Lorde Avery. Co tady děláte?“ „Čekám na vás.“ „Jak jste se dostal dovnitř?“ „Vrátný. Ví, že jsem tu pravidelným hostem. Stačilo mu obtěžkat dlaň kouskem stříbra.“ Vyzývavě se na ni usmál. „Myslel jsem, že byste tomu mohla dát přednost před tím, abych vstoupil hlavním vchodem.“ Zhluboka se nadechla. Oplatila mu úsměv? To snad ne. „Jak jsem řekla včera…“ „Včera jsme se dobře bavili, že? Nesmírně jsem si to užil a napadlo mě, kam bych vás mohl vzít dnes.“ „Dnes nemůžu nikam jít. Obchod…“ „Vaše slečna Tansy to na hodinu nebo dvě jistě zvládne.“ „Hodinu nebo dvě?“ přeskočil jí hlas. „To určitě ne.“ „Také jsem se přišel omluvit.“ Ztuhla. Nechtěla, aby se omlouval. Nechtěla nic z toho, co jí přišel nabídnout.
Ukázka elektronické knihy