Virginia Heathová
„Byla to muka. Většinu času jsem strávil v deliriu díky opiu, které do mě lili. Připadal jsem si, jako bych uvízl v nekonečné noční můře, včetně požáru a vody…“ Zlost ve hlase se někam vytratila, zbyla jen bezmoc. „Prožíval jsem peklo na zemi. Pak následovaly tři měsíce dalšího utrpení, když jsem se v péči Eleanor snažil odvykat od toho neřádu potom, co se mi zahojily nejhorší rány.“ „A mezitím odepsali vaši loď.“ „Přesně tak. A s ní jsem přišel o svoje muže, vlastně o celou svou slavnou námořní kariéru.“ Nedokázal skrýt smutek, který se uhnízdil v tmavých očích. „Zároveň mi v zimě zemřel na zápal plic otec. Ne že bych v té době byl natolik při smyslech, aby mi došlo, co všechno to obnáší. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí, a ještě víc jsme se odcizili, když jsem utekl na moře, a přece…“ O tolik přišel. Tolik vytrpěl. Nic z toho nezavinil, a přesto mu jizvy zůstanou na celý život. Může se mu někdo divit, že má vztek na celý svět? „Pak jsem samozřejmě šest dlouhých měsíců musel cvičit, protože mi ochably svaly.“ „Zase Eleanor?“ Pokřiveně se usmál. „Chtěla, abych žil. Já o to zas tak moc nestál.“ „A teď?“ Představa, že by pořád ještě toužil zemřít, jí div nezlomila srdce. „A teď… jsem tady.“ Pokrčil rameny. „Snažím se zas dát dohromady. Jenže sestra si myslí, že to sám nedokážu.“ Sehnul se pro krumpáč a opřel se o násadu. „Chce mi pomoct vrátit se do života.“ „A co si o tom myslíte vy?“ „Snažím se moc nemyslet. Myšlenky mě unavují stejně jako vás.“ „Mně pomáhá práce na vykopávkách. Jenže nemůžu kopat celý den, a jakmile se zastavím, myšlenky se vrací.“ 98
Spása samotářského hraběte
Effie ukazovákem naznačila na spánku spirálu. „Víří mi hlavou. Musím pořád něco dělat, abych se z nich nezbláznila.“ „Já zas počítám věci kolem sebe. Všechno možné. Vzory, vidličky, mraky…“ Moc to ale nepomáhá. Musím vymyslet něco jiného.“ „Jestli přijdete na něco, co funguje pořád, řekněte mi o tom, prosím vás.“ Mají spolu něco společného, a to něco zásadního, co by někdo jiný těžko pochopil. Ta myšlenka ji zahřála u srdce. „Nejhorší ze všeho jsou noci…“ „Když tělo touží spát a hlava vám nedá pokoj?“ „Vy to taky znáte?“ Místo odpovědi se na ni usmál, a když jeho úsměv opětovala, stalo se něco zvláštního. Poprvé v životě ucítila opravdové propojení s jinou lidskou bytostí, i když nedokázala říct, čím přesně to je. Mohla být sama sebou a nemusela nic předstírat jako před ostatními. Dokonce i v přítomnosti otce, drahého chápavého Ruperta a lorda Richarda, třech lidí, kteří jí byli na světě nejbližší, musela pečlivě vážit slova. A ještě podivnější bylo, že ve společnosti tohoto komplikovaného a náladového muže, kterého sotva zná, se její hyperaktivní mozek poprvé v životě utišil. Krásně se zklidnil. Spokojeně předl. „Při fyzické práci si sice člověk pročistí hlavu, ale dostane žízeň, slečno Nanicovatá. Nemáte s sebou čistě náhodou trochu vody?“ „Mám pro vás něco lepšího.“ Postavila se a oprášila si rukama kalhoty. „Přinesla jsem si oběd. Mám ho v brašně a ráda se s vámi rozdělím za odměnu, že jste mi tak pomohl.“ „Pak sem s tím, slečno Nitková. Všechno sním, dřív než ze mě bude stín,“ zadeklamoval. „Vidím, že se náramně bavíte mým příjmením, pane hrabě.“ 99
Virginia Heathová
„Je tak šílené, že vám radši vymýšlím nové.“ „Máte pravdu, je hrozné. A také vzácné, ale vůbec se nedivím, že mizí. Umím si představit, že každý Nithercott se ho při první příležitosti rád zbaví. Ženich i nevěsta. Bohužel křestní jméno nemám o moc lepší. Jmenuju se totiž Eufemie.“ Protáhla obličej. „Prostě mám smůlu. Eufemie Nithercottová… Vždycky jsem kvůli tomu trpěla. Člověk si u toho málem zlomí jazyk. Neznám nikoho, kdo by měl tak dlouhé a krkolomné jméno. Hned bych ho zkrátila, nebo se úplně přejmenovala, abych nebyla tak nápadná.“ Samozřejmě dokud by neotevřela ústa. „Například na Jane Smithovou anebo Anne Whiteovou. Krásně nijaká jména.“ „Musíte se s tím naučit žít.“ Vzepřel se na rukách, vytáhl se nahoru a posadil se na okraj příkopu. „Maximillian Aldersley. Než se stačím podepsat, uschne mi inkoust na brku, takže to nikdy nevypadá úhledně.“ I tohle mají společné. „Je to taky pěkně dlouhé, ale Max zní dobře. Hodí se k vám.“ Přisedla si k němu, ale vzápětí si uvědomila, že sedí příliš blízko. Tak blízko, že se málem dotýkají rameny. Přes tenké plátno košile na ni zaútočil jeho tělesný žár a nozdry jí zaplnila stejná uklidňující vůně mýdla na holení jako nedávno v noci, kdy ji tak starostlivě přikryl svým kabátem. Stejně jako tenkrát ji na té vůni něco zneklidňovalo a zároveň oslovovalo. „V tom případě mi smíte říkat Maxi. Na oslovení můj pane ani pane hrabě jsem si ještě nezvykl stejně jako na novou kůži. Je to moc formální.“ „Zatímco oslovení kapitáne je strašně neformální,“ rýpla si do něj.“ „Nevzpomínám si, že bych vám někdy nabízel, abyste mi říkala kapitáne, slečno Nýmandová.“ Rozmarně ji šťouchl loktem. Byla si jistá, že takhle se k ní ještě nikdo 100 Ukázka elektronické knihy