Povídka osmnáctá:
DÁREK
Autor: Jenny Naomi Země monster. Přesně takhle před desítkami let pojmenovala lidská rasa Faunyi. Náš drahocenný svět, který pro nás, lidsko-zvířecí kmeny, znamenal bezpečí, svobodu a mír. S příchodem lidí se ale všechno, co jsme znali, postupně rozpadlo. Zůstal pouze strach a nejistota. Lov se stal jejich každodenní rutinou. Mláďata byla unášena a dospělí zabíjeni nebo pod nátlakem smrti nuceni k dalšímu a dalšímu množení. Veškerá zvěrstva započala dávno před mým narozením a ani ve snu by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy i já budu stát tváří tvář dlouhé lovecké hlavni. Strnulý děsem jsem se zmohl na zrychlený dech, div mi nevyskočilo srdce z hrudi. „Jednoho mám!“ křikl muž v maskáčích a celý nadšený vystřelil. Rozmazaným zrakem jsem zvládl rozpoznat zabodnutou šipku ve stehně, do které jsem pouze dokázal dloubnout packou ve snaze ji vytáhnout. Au! Nad sebou jsem matně viděl obrys osoby, která nehnutě pozorovala a čekala. Pokusil jsem se o předem zmařený útěk. Kňučel jsem a kňučel, dokud můj zrak nezahalila temnota a já se nepoddal přicházejícímu spánku. *** Zaujatě jsem sledoval muže čistícího si svou loveckou zbraň. Jednalo se o pušku na uspávací šipky, která mě před pár dny postřelila. Měl bych se bát? Bát se, že ji na mě opět namíří, a já ucítím bolest hravě přirovnanou k tisícům včelích bodnutí? „Nedívej se tak na mě,“ vydechl těžce, houpaje se na své židli. Broukal si přitom podivně chytlavé melodie, které mě nutily pohybovat hlavou do rytmu. „Být tebou, raduju se, chlapče. Skončit u jiného pytláka, kdoví, jak bys dopadl. Tady máš jistotu, že o tebe bude dobře postaráno. Mnohé tvého druhu testují v laboratoři.“ V okamžení, kdy položil pušku na stolek a těžce se postavil ze židle, jsem s leknutím uskočil na druhý konec malé klece, ve které mě držel. Bojácně jsem kňučel a instinktivně držel dlaně před obličejem.
„Neboj, maličký, neublížím ti. Jsem přítel.“ Jeho úsměv vypadal děsivě. I když mě jako člověk zajímal, chybělo mi k němu to, čemu doma říkávali důvěra. Pohladil mě přes mříže po hnědých vlasech, které se postupně ztrácely v husté srsti. Jeho hřejivá dlaň nakonec sjela na levé, děsem sklopené vlčí ucho. Otřepal jsem se, protože dotek, který jsem cítil, byl až nehezky lechtivý. „Mému synkovi Davidovi se budeš líbit,“ zhodnotil, „tvůj druh je opravdu zajímavý, maličký. Nevyhrát vánoční losování, nikdy bych si ve vašem světě nezalovil a nezískal tak cennou trofej. Víš ty vůbec, kolik u nás stojíte? Každý by chtěl tak rozkošného mazlíčka. Jste nedostatkové zboží. Peněžně nevyčíslitelné. Vzácné! Umíte vy vůbec mluvit?“ zajímal se a já se rozhodl přikývnout. Dočkal jsem se velmi zajímavé reakce. Muž, který mě měl na dosah ruky, byl úžasem celý bez sebe. „Ty mi rozumíš? Proč jsi mi nic neřekl? Mluv! Řekni něco. Chci vědět, jaký máš hlas.“ Zatvářil jsem se zklamaně. Otevřel jsem naprázdno pusu a přemýšlel, jak tohle vysvětlit. Nepřišel jsem na nic jiného než to prostě ukázat. Započal jsem tedy znakovou řeč a doufal, že mi porozumí. Rád bych, ale o hlas jsem přišel ve svých třech letech. Nehoda mezi sourozenci. Diktoval jsem si v duchu. Zaražený člověk středního věku se doslova posadil na podlahu. V očích porozumění a lítost. „Ulovil jsem němé mládě? Nevím, jestli bude David nadšený, že si s tebou nebude mít jak popovídat…“ Obešel malou klec a zastavil se těsně za mými zády. Chytil mě za huňatý hnědý lesklý ocas, který mi trčel z mříží ven. Leknutím jsem ho stáhl k sobě a schoval v dlaních. Cožpak nevěděl, že naše nejzranitelnější místo byl ocas a uši? „Drž ho uvnitř, nebo se ti skřípne mezi mřížemi,“ upozornil, pak se podíval na věc, kterou měl připnutou na zápěstí. „Ještě pár hodin. Pak už ten stísněný prostor skončí. Určitě se těšíš, že ano? Musí to být nepohodlné.“ Nereagoval jsem. Více než nepohodlná klec, mě trápilo něco pro mě mnohem důležitějšího. Mám hlad. Bude něco k jídlu? Ráno jsem dostal velmi chutnou lidskou stravu, kterou bych rád ochutnal ještě jednou, jenomže už mi zbyla jenom voda. „Co to povídáš?“ Nerozuměl mi. Tohle nikam nevedlo. Rozhodl jsem se tedy ukázat svůj problém jinak. Tak, jak jsem ho ukazoval doma rodičům, když jsem byl ještě malý a neuměl mluvit dlaněmi. Pohladil jsem si břicho a pro všechny případy ukázal prstem do pootevřené pusy. Z úst muže se vznesl tichý smích. „Máš hlad?“
Napřímil jsem uši a nedočkavě pokýval hlavou. Dokonce jsem se odrazil od okraje a přešel blíže. Packy jsem položil na mříže, zavrtěl ocasem a čekal. Sice jsem byl napůl zvíře, ale jíst bych měl stejně jako lidský druh. A to několikrát denně. „Na. Více ti dát nemůžu. Odejít pro jídlo a vrátit se zpátky, věděli by, že tady schovávám něco živého. Za dvě hodiny je u nás čas dárků. David dostane svého vytouženého mazlíčka a ty pořádné jídlo. Platí, maličký?“ Podstrčil mi ke kleci talíř s pár kusy něčeho, čemu se, myslím, přezdívalo cukroví. U nás jsme pro změnu všemu sladkému říkávali prostě a jednoduše dobroty. Děkuju. Pohnul jsem rukama, jako už tolikrát za dobu naší konverzace, i když jsem věděl, že mě zřejmě nepochopí. Byl jsem nenáročné jedenáctileté vlčí mládě. Myslím, že pár hodin bez pořádného jídla ještě vydržím. *** Po celou dobu strávenou v osamění jsem vzpomínal na svůj kmen. Rodiče, sourozence. Mého nejstaršího bratra Fabiena, který zmizel už před léty, když mi bylo pouhých sedm let. Co jsem si pamatoval, bránil tehdy netvora, kterého náš kmen zachránil a pro kterého si lidé přišli. Jeho záchrana nám nepřinesla nic jiného než zkázu. Začínal jsem se bát i o ostatní bratry a sestry. Doufal jsem, že zvládli utéct, když nás lovili a já padl do zajetí. Proslýchalo se, že pytláci kradli pouze mláďata. Jedině o ty měli v jejich světě zájem. Pokud ale tenkrát vzali i Fabiena, který byl tou dobou dospělým… Těžce jsem vydechl. Nebyl den, kdy bych na nejstaršího sourozence nepomyslel. Kam tě odvedli? Našel jsi novou rodinu jako já? Máš se dobře? Vzpomínky na nejmilovanějšího bratra pominuly v okamžení, kdy se přede mnou objevil muž ve svátečním ošacení. „Tyhle jsou tvoje,“ podal mi s dobrou náladou bílé tričko s dlouhým rukávem a šedé tepláky. „Neznám tvoji velikost. Davidovi jsou tyhle věci malé. Snad ti padnou. Takhle otrhaného mu tě představit nemůžeme.“ Kývnul jsem a beze studu se svlékl z černého trička, které jsem si stačil roztrhat, když jsem před pytláky utíkal do křoví, z kterého mě brzy vylákali ven dýmovnicí. To samé platilo o černých kalhotách. Srstí jsem neměl posetý jenom obličej, ale i zbytek těla. Byl jsem ze svých sourozenců jediný, kdo měl podobu blíže zvířeti než člověku. Ne jednou jsem Fabienovi, i jedné z mých sester, záviděl lidské ruce. Packy byly sice roztomilé,
Ukázka elektronické knihy