Dopis Sivana velmi potěšil, ale zároveň ho rozesmutnil. Zpráva o úmrtí Krásnoočky se ho silně dotkla. Vzpomněl si, jak mu těsně před jeho odjezdem do ciziny oznámila, že ho má kousek v sobě a že i kdyby byl pryč celý život, ona ho pořád bude mít u sebe. Sivan to tehdy nebral moc vážně. Myslel si, že si jen dělá legraci. Až nyní pochopil, že to byla pravda, a že ho opravdu měla ráda. Nosila kousek jeho v sobě a on ji v tom sobecky nechal a šel za svým snem. Nikdo jí nedokázal pomoci a teď je mrtvá. A s ní i kus jeho samotného… Velmi ho to bolelo a mrzelo ho, že nebyl všímavější. Pak si najednou uvědomil, že už bez dvou měsíců uplynul rok, co je z domova pryč. Už je to dlouho, co nikoho z nich neviděl, s nikým z nich nemluvil. Doposud o nich neměl žádné zprávy, přesto na ně pořád myslel. To je to samé, zemřelého také už nikdy neuvidíme, ale je v myšlenkách pořád s námi. Co je to vlastně smrt? Sám sobě položil dotaz, který byl prapodivný. Dotyčný ti sice zmizí z očí, ale nikoli ze srdce. V duchu ale pořád prosil Boha, aby mu umožnil ještě jednou v životě uvidět alespoň svoji matku. Telefonní číslo do Švédska bylo skutečné a udělalo mu radost. Konečně může své dopisy někam adresovat. Ze studentské koleje zkusil volat na číslo do Malmö. Po krátkém vyzvánění uslyšel z druhé strany mužský hlas, který něco švédský mumlal. Když se mu Sivan představil, začali spolu mluvit kurdsky. Sivan mu chtěl nejdříve poděkovat za dopis, ale on ho maršálským způsobem přerušil, že to byla maličkost. Podle hlasu mu mohlo být něco kolem padesáti let. Do telefonu mu sdělil, že si o něj rodina dělá starost, protože od něj nemají žádné zprávy. Na závěr pak řekl: „Pokud jim budeš chtít něco poslat, zařídím to.“ Sivan mu odpověděl: „Ještě jednou vám moc děkuji, pane Haval, za laskavost, a když mi nadiktujete svoji adresu, rád bych vaši nabídku využil.“ Během chvilky si kontaktní adresu napsal. Po příjezdu do Prahy celé dny skoro nic jiného nedělal, než psal a psal. Skládal dopisy a přikládal k nim fotografie z Dobrušky i z Prahy, na kterých byl s novými přáteli z Nepálu, Maroka a z Jižní Ameriky. Dokonce poslal i fotografii, na které je vyfotografován s kolegy Afričany. Tato fotografie pro něj měla zvláštní význam, protože na ní byl Sivan z
dálky poznat. Vypadalo to, jako by se Československo nacházelo někde na africkém kontinentu. V dopisech psal o sobě, cestě, o letadle, o České republice, i o své fakultě, která má výbornou pověst a velkou tradici. Hodně se zmínil o rozdílnostech v kultuře, které tu nachází, vyprávěl jim hodně o Alím a Aristosovi. Dokonce napsal i o Bakosově chybějícím srdci, ale samozřejmě nepsal nic o prohraných penězích a skinheadech. Pak dopis, nebo spíše balík, odeslal do Švédska. Teď měl přes dva měsíce čas. Bude čekat do září, než začne škola. Neměl moc peněz. Jen to stipendium, které mu taktak vystačilo na měsíc. Nebyl zvyklý na lenošivé prázdniny, proto šel hledat nějakou práci. Nejlépe by se cítil v nemocničním prostředí. S prací mu pomohla jedna dívka, přítelkyně kolegy Syřana, který byl už v pátém ročníku medicíny. Na červenec a srpen si našel práci jako sanitář na ortopedické klinice 1. lékařské fakulty. Poblíž koleje byl velký park, kde bylo i fotbalové hřiště, tam rád chodíval. Když se poprvé procházel po parku, bylo to v červenci, počasí bylo krásné a sluníčko příjemně hřálo. Než se dostal na hřiště, nestačil se divit. Děti, muži, ale i ženy byly svlečeny do spodního prádla. Některé ženy dokonce do tašek odložily i podprsenky! Ležely na ručnících, opalovaly se na sluníčku a čas od času si natíraly svá bílá tělíčka jakýmsi krémem. Vůbec netušil, co se tu děje, napadlo ho, že to je asi nějaký rituál. Připomínalo mu to modlitbu, ale v jiném podání než v islámském světě. Místo koberečků tady mají ručníky. Místo, aby byli zahaleni, jsou tady naopak téměř nazí. Nejsou obráceni směrem k Mekce, nýbrž ke slunci. To jsou zřejmě „uctívači slunce“, o kterých mu kdysi dávno vyprávěla babička, myslel si. Jsou to prý lidé, co uctívají slunce místo všemohoucího Alláha a babička vždycky zdůrazňovala, že takoví lidé půjdou do pekla. V duchu si řekl, že ani peklo s těmi krásnými ženami by nemuselo být tak špatné. Rychle však Alláha požádal o odpuštění. Když se přiblížil k fotbalovému hřišti, s údivem zjistil, že tam s chlapci hrají fotbal také dívky. Odmala měl rád fotbal. Nikdy předtím ale neviděl, aby ho hrály ženy. Seděl na lavičce a pozorně sledoval hru. Vzpomněl si na jednu příhodu z Kurdistánu, kdy byl jednou po povstání na svatbě, kde bylo asi sto padesát svatebčanů. Kolem zrovna projížděli
nějací Evropané z různých humanitárních organizací a jeden z nich si chtěl vyfotografovat tančící svatebčany. Zřejmě ho zaujal kurdský lidový tanec i zajímavé pestrobarevné oblečení tanečníků. Ale než si chudák vyndal fotoaparát z pouzdra, už u něj stál jakýsi chlap, který na něj rovnou vytáhl kalašnikov a gestem mu pohrozil, že pokud nezastrčí foťák zpět do pouzdra, tak ho zastřelí. Cizinci nezbylo nic jiného než se podřídit a se zřetelně nechápavým výrazem nastoupil do auta a odjel pryč. Sivan se tehdy této situaci divil. Taky nepochopil, co by se stalo, kdyby si ten Evropan pořídil nějaké fotky. To je ale extremismus, konstatoval si sám pro sebe. Ale co když teď někdo přijde a vyžene ho z té lavičky, aby se jim nedíval na jejich dívky, jak hrají fotbal? Měl dokonce určité obavy. Jenže nic takového se nestalo. Fotbal smíšených mužstev i doprovodný pokřik chlapců a dívek pokračoval dál. To mu připadalo jako něco nádherného. V září Sivanovi začalo studium na vysoké škole, první okamžiky života na vytoužené lékařské fakultě. V tu chvíli si moc přál, aby o tom mohl říci svojí mamince. Ale nešlo to, maminka je někde daleko v horách Kurdistánu. Tak alespoň zvedl oči k nebesům a požádal je, aby tuto radost telepaticky přenesla k jeho mamince:„Maminko, drž palce, tvůj Zerin jde do toho.“ První dny na fakultě byly spíše tak trochu seznamovací. Vcelku se nic důležitého neodehrálo. I kdyby ano, tak na to byl připravený. Myslel totiž, že češtinu už zvládá a zbytek už mu půjde sám. Nastalo ale 23. září 1993, předmět histologie. V posluchárně seděl v první lavici, byl připravený do detailu, měl spoustu bílých papírů, barevné tužky, pravítka, prostě vše, co je potřeba. Po pravé straně viděl spoustu tváří. Některé znal z koleje, jiné pro něj byly zase úplně nové. Po jeho levé straně seděli většinou cizinci, se kterými se již znal z Dobrušky nebo se s nimi seznámil o prázdninách na koleji. Všiml si, že řada z nich je také napjatá v očekávání události, která je pro ně nová. Někteří se dokonce zdáli být nervózní. Do posluchárny vstoupila z vedlejších dveří paní, které mohlo být kolem padesáti let. Pozdravila je, oni jí odpověděli: „Dobrý den, paní docentko!“ Pak se představila, Sivanovi její jméno uniklo, ale příliš mu to nevadilo. Paní docentka začala něco říkat. Sivan jí úplně nerozuměl, Ukázka elektronické knihy