souboru Zábradlí a vypůjčil si od svých herců, včetně Grossmanovy životní partnerky Marie Málkové, i jména některých postav; je tedy nepravděpodobné, že by zvolil jméno hlavní postavy náhodou. Podobně jako v Zahradní slavnosti se jazykový experiment, iniciovaný odněkud „seshora“, stane nástrojem pro intriky Grossova zástupce a jeho spojenců. Gross, který včas nerozpoznal nebezpečí a je bezbranný proti vyrozuměním, která neumí ani přečíst, ani si je nechat přeložit bez náležitého povolení, jež ale vyžaduje znalost ptydepe („co se praví v našem vyrozumění, se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme“8), je nejdřív oslaben a pak sesazen svým zástupcem a jeho partičkou stoupenců umělé komunikace. Jak se dalo předpokládat, skončí experiment špatně: nový jazyk se dokáže naučit jenom pár lidí, a co je ještě horší, samotné ptydepe je zaneřáděno otravnými prvky přirozeného jazyka. Gross je očištěn, rehabilitován a vrácen do funkce, jen aby zjistil, že má předsedat zavádění dalšího nového umělého jazyka – chorukoru – vycházejícího z opačných předpokladů než ptydepe, ale se stejným cílem odstranit zmatenost, nejednoznačnost a lidské vlastnosti přirozeného jazyka jednou provždy. I v jiných směrech se Vyrozumění podobalo Zahradní slavnosti. Tentokrát Havel s Grossmanem před samotnou premiérou 26. července 1965 otestovali odhodlání cenzorů veřejným přečtením hry v Městské knihovně. Jak čtení, tak hra se dočkaly ovací vestoje. Oficiální sdělovací prostředky opět pěly chválu na teď již mezinárodně uznávaného autora, i když Rudé právo si tentokrát s pochvalnou recenzí počkalo celé dva měsíce.9 Většina kritiků přečetla hru jen jako satiru na byrokratický systém, podobně jako její předchůdkyni. To by z ní učinilo jednu z mnoha podobných her, možná satiru výjimečné kvality, ale stále ještě satiru, jaká se v polovině šedesátých let tolerovala, a dokonce i podporovala jako součást nutné společenské hygieny. Jen nemnoho kritiků dokázalo či chtělo poukázat na důležité rozdíly mezi oběma hrami a na radikální záměr autora Vyrozumění. Nalezly se však i výjimky, jako například kritik
8
Vyrozumění, Spisy 2, str. 152.
9
Jaroslav Opavský, „Vyrozumění v jazyce ptydepe“, Rudé právo, 29. září 1965.
104
Jindřich Černý: „Mechanismus zbabělosti, moci a lhostejnosti – to není jen výplod dramatikovy absurdní fantazie“.10 Vyrozumění má temnější a podvratnější podtext než Zahradní slavnost. Ředitel Gross je jiná postava než oportunistický Hugo. Je to „slušný“ chlapík, který „to myslí dobře“ a který – ať už z odvahy či neopatrnosti – vystrčí krk a je za to potrestán, ale nakonec se „přizná“ a přizpůsobí dost na to, aby si udržel svoje místo a – jak si sám namlouvá – svou schopnost bránit ještě horším věcem. Tím, že zůstává „uvnitř“ systému a odmítá radu své věrné sekretářky Marie „najít si místo u divadla“, se stává spoluviníkem zla, které sám jako první objevil a před nímž jako první varoval. Ve Vyrozumění Havel poprvé formuloval otázku pasivní účasti na zlu, k níž se v následujících desetiletích znovu a znovu vracel. Útočil tím i na morální pohodlnost mnoha svých přátel a kolegů, kteří si vystačili s kritikou a reformní rétorikou v pečlivě vytyčených mezích, ale neodvažovali se překročit hranice systému. V roce 1965, kdy se věci zdánlivě vyvíjely směrem k čím dál větší toleranci, svobodomyslnosti a otevřenosti a kdy se varovné poselství hry zdálo mířit především do minulosti, na ochotné oběti komunistických čistek, nápravných kampaní a náprav náprav, Havel ani jeho obecenstvo nemohli tušit, že bude stejně případné i v brzké budoucnosti. Problém morální nejednoznačnosti se jasně odráží v tom, jak jsou repliky „kladných“ a „záporných“ postav vzájemně zaměnitelné. Tytéž argumenty, které používá „upřímně“ Gross, používá s naprostým cynismem i jeho protivník Baláš. Obecenstvo netuší, a snad ani nemá tušit, jestli je replika dialogu míněna vážně, anebo jako travestie. Tento nástroj Havel opakovaně použil ve svých následujících hrách a zabýval se jím ve svých esejích, nejnázorněji ve Slovu o slovu, s jasným poselstvím: Slova sama o sobě neznamenají nic. Dokonce ani názory, které slova vyjadřují, jakkoli upřímné a opravdové, neznamenají mnoho bez příslušného odhodlání se jimi řídit. Nakonec není velký rozdíl mezi cynickým manipulátorem a dobře smýšlejícím slabochem. Vlastně může být lepší jednat s manipulátorem: v něm se alespoň člověk nemůže zklamat.
10
Jindřich Černý, Lidová demokracie, 1965.
105
Grossovi, který se v kritických chvílích uchyluje k sebelítosti, to připomíná chladně nihilistický Baláš: GROSS Proč se nemůžu stát zase malým chlapcem! Začal bych docela jinak! BALÁŠ Začal bys možná jinak, ale skončil stejně, tak to máš fuk!11
A tak Gross zachrání svoje ředitelské místo, ale ztratí jakoukoli šanci zachránit si charakter a s ním i jakoukoli šanci na opravdový vztah s jinými lidmi. Ty ve hře zastupuje postava obětního beránka Marie, jež Grosse marně prosí o pomoc, když má sama nést následky jeho omylů. V charakteristické ukázce sebeklamu se Gross snaží zachovat si zdání své někdejší totožnosti a slušnosti: GROSS Drahá Marie! Ani nevíš, jak strašně rád bych pro tebe udělal to, oč mě žádáš! Tím víc mě ovšem děsí, že fakticky pro tebe nemohu udělat takřka nic, protože jsem vlastně totálně odcizen sám sobě: touha ti pomoci se totiž ve mně osudově střetává s odpovědností, kterou na mě – chtějícího zde zachránit poslední úlomky lidství – uvaluje nebezpečí hrozící našemu úřadu permanentně ze strany Baláše a jeho lidí, odpovědností, která je pro mne natolik závazná, že nemohu absolutně riskovat ztrátu pozice, o niž je opřena, jakýmkoliv otevřeným konfliktem s Balášem a jeho lidmi!12
Jak je patrné z výše uvedeného a z mnoha jiných textů tohoto období, Havel byl silně ovlivněn existencialistickou filosofií a jejími pojmy nesamozřejmosti, odcizení, absurdna, společenské izolace a odosobnění. I když se však vyznění textu blíží pocitům, které lze nalézt v dílech Camuse či Becketta, autor k němu dospívá po zcela jiné dráze. Zatímco existencialističtí hrdinové bloudí díky ztrátě metafyzického obzoru či vinou přirozené absurdity lidského údělu, v Havlově světě je to společnost, či spíše totalitní vláda nad společností, která je vhání do izolace plné úzkosti, podezřívání 11
Vyrozumění, Spisy 2, str. 187–188.
12
Tamtéž, str. 195.
106 Ukázka elektronické knihy