98—
proroctví a – pokud existovaly eschatologické naděje – za jistých okolností dokonce ve výbuch entuziastického chiliasmu, jak to nelze vyloučit u žádného podobně založeného typu zbožnosti a jak se to skutečně stalo u ničivého směru v Münsteru. Ale s průnikem novokřtěnectví do normálního světského života v povolání znamenala myšlenka, že Bůh mluví jen tam, kde stvořené mlčí, zjevně výchovu ke klidnému zvažování jednání a jeho orientaci k pečlivému individuálnímu zkoumání svědomí.270 Tento klidný, střízlivý, výjimečně svědomitý charakter se poté prosadil i v životní praxi pozdějších novokřtěneckých společenství a ve zcela specifické míře u kvakerů. Radikální odkouzlení světa nepřipouštělo jinou cestu než nitrosvětskou askezi. Pro společenství, jež nechtěla mít nic společného s politickými mocnostmi a jejich konáním, to znamenalo i vnějškově vplynutí těchto asketických ctností do práce v povolání. Zatímco vůdci nejstaršího novokřtěneckého hnutí byli ve své odvrácenosti od světa bezohledně radikální, nelpělo se přirozeně již v první generaci bezpodmínečně u všech na přísně apoštolském způsobu života jakožto nutném pro důkaz znovuzrození. Již k této generaci přináležely blahobytné občanské elementy a již před Mennem, jenž stál plně na půdě nitrosvětské ctnosti v povolání a řádu soukromého vlastnictví, vplula přísná morání přísnost novokřtěnců v praxi do tohoto řečiště, vyhloubeného reformovanou etikou.271 A to proto, že vývoj k mimosvětské, mnišské formě askeze byl od Luthera, jehož v tomto ohledu následovali i novokřtěnci, vyloučen jako nebiblický a zakládající svatost na pouhých skutcích. Odhlédneme-li od polokomunistických společenství novověku, jimiž se zde nezabýváme, pak trvala na zavržení vzdělání a držby jakéhokoli majetku, přesahujícího nezbytné zachování života, nejen jedna, až do současnosti se udrževší sekta (tzv. tunkeři,
dompelaers, dunckards), nýbrž například i Barclay pojímal věrnost povolání nikoli v kalvínském nebo také i v luterském duchu, ale spíš tomisticky jako „naturali ratione“, tzn. nevyhnutelný důsledek vpletenosti věřícího do světa.272 Pokud v těchto náhledech spočívalo podobné oslabení kalvínského pojmu povolání, tak jako v mnoha vyjádřeních Spenera a německých pietistů, pak na druhou stranu rozličné momenty intenzitu hospodářského zájmu v povolání u novokřtěneckých sekt podstatně stupňovaly. Zaprvé v důsledku – původně jako náboženskou povinnost, plynoucí z odloučenosti od světa – pojímaného odmítání vstupovat do státních úřadů, jež i po opuštění této zásady přinejmenším mennonité a kvakeři v praxi nadále dodržovali kvůli striktnímu odmítání používat zbraně a skládat přísahu, z čehož plynula diskvalifikace pro držbu veřejných funkcí. Ruku v ruce s tím kráčelo u všech novokřtěneckých denominací nepřekonatelné nepřátelství vůči každému druhu aristokratického způsobu života, jež bylo částečně, jako u kalvinistů, důsledkem zákazu oslavovat stvořené, částečně ale také důsledkem oněch nepolitických či přímo antipolitických zásad. Veškerá střízlivá a svědomitá metodika novokřtěneckého způsobu života tak byla tlačena na dráhu nepolitického života v povolání. Obrovský význam, jejž kladla novokřtěnecká nauka o spáse na kontrolu prostřednictvím svědomí jakožto individuálního zjevení se Boha, přitom dodával jejich chování se v povolání charakter, jehož zásadní význam pro rozmach důležitých stránek kapitalistického ducha poznáme blíže teprve později. A i poté jen natolik, nakolik je to zde možné bez objasnění veškeré politické a sociální etiky protestantské askeze. Uvidíme, abychom alespoň toto předjali, že ona specifická forma, již nabyla nitrosvětská askeze u novokřtěnců, zejména kvakerů,273 se již podle úsudku 17. století vyjadřovala praktickým osvědčením
—99
100—
onoho důležitého principu kapitalistické „etiky“, jenž bývá formulován větou „honesty ist the best policy“274 a kterou jsme objevili již v klasickém dokumentu v podobě výše citovaného Franklinova traktátu. Naproti tomu uvažujeme o působení kalvinismu spíše ve směru uvolnění soukromohospodářské energie zisku, neboť navzdory vší formální legalitě „posvěceného“ platila ve výsledku přece i pro kalvinisty dost často goethovská věta: „Jednající je vždy bez svědomí, nikdo nemá svědomí tak jako pozorující.“275 Rovněž další důležitý prvek, jenž prospěl intenzitě nitrosvětské askeze novokřtěneckých denominací, je možné v jeho plném významu rozvinout jen v jiné souvislosti. Přesto budiž i o něm předesláno několik poznámek, sloužících zároveň k odůvodnění námi zvoleného způsobu výkladu. Zcela záměrně jsme zde nevycházeli z objektivních sociálních institucí staroprotestantských církví a jejich etických vlivů, zvláště ne z tak důležité církevní výchovy, nýbrž z vlivů, které byly vhodné k tomu, aby převáděly subjektivní osvojení si asketické religiozity ze strany jednotlivce na způsob života. A to nejen proto, že této stránce věci se až dosud věnovalo mnohem méně pozornosti, nýbrž také proto, že působení církevní výchovy nesměřovalo vždy stejným směrem. Církevně-policejní kontrola života jednotlivce, provozovaná na území státních kalvínských církví až téměř inkvizičním způsobem, mohla spíše působit přímo proti rozmachu individuálních sil, který byl podmíněn asketickým úsilím o metodické osvojování si spásy, a za jistých okolností tak také skutečně působila. Právě tak jako merkantilistická reglementace státu mohla pěstovat průmysl, ale – přinejmenším sama o sobě – nikoli kapitalistického „ducha“, jehož spíše tam, kde nabyla policejně-autoritativní ráz, namnoze přímo ochromovala, tak měla stejné účinky i církevní reglementace askeze, pokud se rozvinula příliš silně v policejním
Ukázka elektronické knihy