vzdoroval, aby se teprve po chvíli poddal. Po uvolnění tětivy se zaposlouchal do jejího drnčení. „Opravdu dobrá zbraň,― zamumlal si pro sebe. Rozhlédl se, aby se podíval, kam mu postavili terč. Kdyţ to spatřil, neubránil se úsměvu. Muţi ze skupinky, kterou Galahir oslovil, postavili kulatý terč z pleteného rákosu asi sto padesát stop daleko. Podíval se na Galahira a ukázal šípem, který mezitím vytáhl z toulce, na terč. „Na to mám střílet?― Kapitán přikývl a shovívavě dodal: „Jestli ti to pro začátek připadá daleko, nechám ti jej posunout blíţ. Ale kníţecí lovčí musí na tuto vzdálenost zasáhnout sedmi ranami z deseti. Ardmoras, který patří k nejlepším, zasáhne desetkrát z deseti ran.― „Obdivuhodný výkon,― ušklíbl se Abarhil a sázeje šíp do tětivy, ještě podotkl: „Tam, kde jsem se učil střílet, trefují takový terč malí kluci.― Ardmoras, který stál poblíţ, sebou trhl. Bylo vidět, ţe ta poznámka ťala do ţivého, jeho tmavá pleť ještě potemněla a rysy ztvrdly. „U Gortarova biče, cizinče, kdybys nebyl host… Moc mluvíš! Střílej, ale běda, jestli mineš a ztupíš mi hrot.― Abarhil pokrčil rameny, zapíchl šíp, který drţel v ruce, do písku a potom z toulce vytáhl další. Několikrát zkusmo natáhl a uvolnil luk, aby se ujistil, jak se lučiště chová. Podíval se na Ardmorase, který se té jeho rozcvičce škodolibě usmíval. Pak rychle natáhl luk a na moment zadrţel dech. Tětiva zadrnčela. Abarhil bleskurychle vytáhl z písku druhý šíp a téměř bez míření jej poslal za prvním. Ardmorasovi klesla údivem brada a v hloučku muţů, kteří se k tomuto představení zvědavě shromáţdili, to zašumělo. Oba šípy dopadly v tak krátkém sledu za sebou, ţe to vypadalo, jako by je vystřelili dva lukostřelci současně. Oba se zabořily do středu terče na pouhou dlaň od sebe. - 98 -
Galahir zvedl překvapeně obočí a uznale se na Abarhila podíval. „Tedy mladíku, jestli to nebyla náhoda, tak takového lukostřelce jsme tady ještě neměli.― „Jsem rád, ţe jste spokojený, pane. Jestli dovolíte, teď si vyberu terč sám?― Galahir přikývl a Abarhil se rozhlédl. Hledal terč, na kterém by mohl předvést své skutečné umění. Zvedl oči vzhůru a na hřebenu střechy jedné z palácových budov zahlédl připevněnou bronzovou siluetu kohouta. Obvyklá to výbava střech, která upevněna na pohyblivé ose, umoţňovala určit směr větru. Mohla být přibliţně stejně daleko jako rákosový terč, ale nebyla větší neţ dvě muţské dlaně. Abarhil vytáhl šíp, a dívaje se na kohouta, pronesl: „Myslím, ţe za chvíli zafouká vítr.― Galahir se na něj nechápavě podíval. Abarhil jen mlčky ukázal na střechu a v příštím okamţiku šíp dopadl a siluetu kohouta otočil několikrát kolem své osy. Abarhil vytáhl další šíp. „Zatraceně, ten vítr měl foukat na opačnou stranu, omlouvám se.― Další šíp dopadl na siluetu a roztočil ji na opačnou stranu. Abarhil se rozhlédl. Bylo ticho a přítomní muţi nevěřícně sledovali jeho zásahy. Pak se několik muţů hlasitě zasmálo, jiní zatleskali a napjatá atmosféra se uvolnila. Abarhil se s úsměvem otočil k Ardmorasovi. „Skvělá zbraň, neměl jsem v ruce příliš lepších,― řekl uznale a dodal, „věřím, ţe je v drţení skvělého lučištníka.― Ardmoras přikývl a jen se rozpačitě usmíval, kdyţ si zbraň přebíral zpět. Galahir plácl Abarhila potěšeně po zádech. „U Dâurkhôrovy pěsti, mladíku, aţ tohle uvidí kníţe, bude nadšený. Jsi přijat do druţiny kníţete Segestira jako lovčí. Přijď zítra, dostaneš kníţecí zbroj a stejnokroj.― Následujícího dne pak skutečně dostal kompletní zbroj a stejnokroj, jehoţ součástí byla i tunika, na níţ byl znak skutečného pána - 99 -
Dôrminaru, šarlatový drak v šedém poli. Kdyţ si ji Abarhil v hostinci oblékl a za Ungerovy účasti se prohlíţel v zrcadle, nevěřícně vrtěl hlavou. „To bych, pane Ungere, nikdy nepomyslel, ţe budu jednou sám nosit erb, proti kterému jsem před rokem bojoval.― Hostinský zamyšleně zakýval hlavou a řekl: „Jó, mládenče, osud je jak korouhvička. Já bych mohl vyprávět. Jednou sem a za chvíli zas tam. Ale není tak důleţité, kam nás ten vichr osudu zrovinka zavane, jako to, jak se s tím vypořádáme.―
Jednoho ospalého letního odpoledne Abarhila během sluţby vyhledal Galinas a nabídl mu, ţe mu ukáţe palác. Znuděný Abarhil toto rozptýlení nejdříve nadšeně uvítal, ale pak se s rozpaky podíval na své společníky, se kterými právě drţel sluţbu. Ti jen mávli rukou. Palác znali jako své boty a chápali, ţe seznámení s ním patří k údělu všech nováčků. Abarhil společně s Galinasem prošli nejprve přízemí paláce, kdy byly umístěny zbrojnice, sklady, spíţe, kuchyně a stáje. V horním patře jiţ byly komnaty, kde kníţe přijímal návštěvy a kde se pořádaly slavnosti a zasedání kníţecí rady. Palác měl kromě hlavní budovy ještě dvě křídla, z nichţ jedno obývala kněţna a druhé její syn. To byly prostory, kam se běţný smrtelník nedostal, ale protoţe kníţe s matkou trávili léto na statcích v Lônardu, kde dohlíţeli na probíhající ţně, mohl Abarhil v Galinasově doprovodu vstoupit i sem. V kněţnině křídle byla velká knihovna, která byla současně i Galinasovou pracovnou. Abarhil si s nelíčeným údivem a nadšením prohlíţel regály vyplněné stohy knih a svitky pergamenů. Obzvláště jej nadchlo oddělení plné nových i starých map.
- 100 Ukázka elektronické knihy