6 | 2023
jako zaměstnanec Krajského památkového
se příslušet k naší ztracené generaci, která se
Věra) a našli mě „zašitého“ v okresní knihovně.
a padla na ni normalizační deka. Odpověděl mi,
úřadu, ptali se po mně (přijela s ním i jeho žena Tehdy bydleli na zámku v Chlumci nad Cidlinou a Jiří měl plné zuby úřednického zaměstnání
a zabýval se myšlenkou vrátit se do lesa k práci
dřevorubce. To se částečně také stalo – domluvil se s mým otcem, polesným, že se o dovolené
bude moci na Vysočině odreagovat v „těžební
činnosti“, což se po roce opakovalo. Vlastně až
v té době jsme se stali natrvalo přáteli. Nakonec
že více než generaci vnímá v mé otázce právě
onu ztracenost: „Myslím, že bych byl ztracen za
jakéhokoliv režimu, v jakékoliv době. Možná nás nepříznivé podmínky jenom lépe navedly na
cestu oné ztracenosti. Když se ohlížím do vlastní minulosti, projevoval jsem tendence ke ztrace nosti už v dětství.“
Myslím, že ještě dřív, než mi Jiří dal číst své
se stal kastelánem na hradě Pecka, což pro něj
básně, předložil mi několik krátkých záznamů
nesporně úleva. Jiří se, pokud mohl, vyhýbal kaž
zů, jež mu jeho vnitřní moře vyvrhlo na břeh vě
ve srovnání s tíseň vyvolávající kanceláří byla
dé usazenosti, ale jeho ideálem nebyla bohéma, ale tuláctví. Spíš než hvězdné to bylo tuláctví
pod oblohou beze hvězd – a z tuláka se na „sta rá kolena“ stal poutník – ze Znojma, kam se po ochodu do penze s Věrou přestěhovali do bytu
zděděném po jeho otci, dokázal na Pecku něko
likrát dojít pěšky. I jeho cesty do Polska, na Litvu
svých nejranějších zážitků i zneklidňujících obra domí, s nimiž si ne vždy věděl rady a jimž se jako filozof snažil přijít na jejich nejvnitřnější kloub.
V této anamnéze pro domo se snažil vše prvotní
oddělit od dodatečných projekcí a pozdějších lí
čení. Ale šlo mu také o jazyk, o jistotu jeho ryzosti a váhy, ne-li přímo specifické hustoty.
Tulák a poutník Jiří Červenka se ve městě
za Czesławem Miłoszem, kterého mistrovsky
proměňoval v chodce. V Praze, ale i v jiných měs
cenzem nesly v sobě zvláštní pečeť jeho osob
městskou hromadnou dopravou. Ne že by litoval
překládal, či do Huculska za Stanisławem Vin nosti. Několika výprav jsem se zúčastnil s ním – čím méně civilizačního komfortu je provázelo,
tím byl spokojenější. Jeho líčení dobrodružného
noclehu ve stohu někde v Polsku mi v jeho podá ní vnuklo představu, že by nebylo od věci místo „bohatých“ Vánoc s kaprem a salátem alespoň jednou za život oslavit Narození Páně bezplat
ným noclehem právě někde za vesnicí ve stohu. Se svým nejvlastnějším uměním i se svým
básnickým údělem byl Jiří přinejmenším aty
pický. První knížka nazvaná Paměť okamžiku mu vyšla až po padesátce. Ve druhé polovině
devadesátých let jsem s ním uskutečnil rozhovor
pro revui Proglas a položil jsem mu otázku, c ítí-li 96
v půli šedesátých let sotva stačila rozhlédnout,
tech, včetně zahraničních, většinou odmítal jezdit pár drobných za jízdenku. Všude chodil pěšky a snad se nestalo, že by někde zabloudil – i ve
městě se rozhlédl jako v krajině a neomylně trefil správný směr. Byl totiž rodilý stratég. Při našich
výpravách jsem se za ním ploužil, i když jsem sám měl z dětství slušnou chodeckou průpravu – do školy a ze školy denně deset kilometrů, v zimě
často sněhem a v mrazu. Naše handicapy se srov
naly obyčejně až ve vlaku, kde jsme jako cestující vnímali míjející svět za oknem bez zadýchání stejně. Z hospod vyhledával ty nejzapadlejší,
vesměs lidovky, bez reprodukované hudby. Větši nou mlčel, ale stávalo se, že se rozpovídal. Když
nyní čtu Jiřího krátké texty, vybavuji si chvíle, kdy
LITERATURA & KULTURA
se mi sám svěřoval se svými postřehy nebo intro spekcemi, a považuji za dobré znamení, že je při četbě zároveň slyším s jeho hlasem.
a z jeho vyprávění vím, že v nich žil celkem plno hodnotný paralelní život.
Po vizích, introspekcích a úvahách, nejednou
Jiřího drobná knížka Banality vyjde na jaře
vtipně vypointovaných, postupně začínají v Ba-
smrti. Jsou do ní zahrnuty krátké texty, které vět
v kterých se Jiří vrací na důležitá místa a k rázo
příštího roku, tedy více než dva roky po básníkově šinou vznikly v posledním období jeho života, do psal je měsíc před smrtí. Považuji za nespornou
výhodu, že je mohu číst právě v nasvícení, které
jsem se pokusil nastínit výše. V těchto zvláštních
záznamech nejde o letmo nahozené příběhy bez
ladu a skladu, ale o autentickou výpověď o tocích i těkání myšlenek v očekávání smrti. Jsou tu zrn
ka, střepy, v nichž se často zazrcadlí, odleskne, co se vynořilo z nejvnitřnějších hlubin mysli.
Některé mají kvalitu básně v próze – na
příklad útržky dětské paměti zaznamenávající
rozchod rodičů. Utkvělé vize a nejzazší vzpomín ky – na válku, dokonce ještě před narozením,
nalitách převažovat vyprávěné kratinké příběhy, vitým lidem. Mezi nimi se po letech setkávám
s některými společnými přáteli ze studií, kolegy i literárními souputníky. Z Jiřího písemností je třeba připomenout v souvislosti s Banalitami
rovněž dosud nepublikované anamnestické zá pisky související s operací srdce, již podstoupil v roce 2002 – šlo o intenzivní zážitek blízkosti
smrti a zároveň blízkosti milosrdenství a spásy. Právě ono profetické tušení smrti probleskuje
záznamy z dětství i z pozdější doby. Nejde o zu batou-kosatou známou z běžných představ, ale
o stanutí tváří v tvář zneklidňujícímu tajemství.
Necelý rok po Jiřího smrti jsem zajel na Pec
v matčině životě. Třeba jde o dodatečné projekce
ku, dům pod hradem nyní patří dceři Jirky a Věry.
tikové a mystičky z dřívějších dob se svěřovali
hledem do údolí. Uvědomil jsem si, že jen kou
podmíněné líčením rodičů a prarodičů, ale mys i s tím, o čem přemítali ještě před svým naroze
ním. A Jiří nikdy nezávazně nefabuloval o něčem,
čeho by se jen domýšlel, ani necítil potřebu tvrdit něco, co by nebyla pravda – například jeho ma
minka se skutečně před válkou jako atletka stala vicemistryní republiky ve skoku vysokém.
Když jsem už dříve psal o Jiřím jako tuláku
pod bezhvězdným nebem a naší ztracené gene raci, charakterizoval jsem naši zkušenost jako
„cestu ze tmy do příšeří a zpět“ – tím „příšeřím“
jsem ovšem neměl na mysli příšery, ale uvolňují
Poseděl jsem chvíli na verandě za domem s vý
sek odtud, v zahradě, Jiří umřel. Přijel sem umřít
ze Znojma. Při této vzpomínce se mi vybavuje je
den důležitý záznam, který jsem při prvním čtení Banalit přehlédl: „Jednou večer jsem vyšel před
dům, nebe se klenulo vysoko nad hlavou a zářilo bezpočtem hvězd. Vtom jako by se ke mně něco
sklonilo, vzalo mě do náruče a pozvedlo k sobě.“ Teď si navíc uvědomuji, že citovaná slova by
mohla popisovat skutečnou Jiřího smrt. Banální prolnutí textu a reality.
cí se atmosféru druhé poloviny šedesátých let. Je
tu ještě jeden spojující faktor – stejně jako Jiřímu se mi zdávaly sovětské válečné filmy, každému
z nás ovšem jinak. Ostatně sny tvoří v Banalitách
Josef Mlejnek (1946), básník, kritik a překladatel.
početnou skupinku. Jiří si je zapisoval od mládí
97
6 | 2023
Banality Jiří Červenka
Nebyla doba pro skeptiky Ohlasy od Nežárky otce zrovna nechválily. Nej
slabší hráč na hřišti. Vyhýbal se soubojům a bě hem zápasu nevyslal na branku jedinou střelu.
A divíte se? Dva dny po atentátu na zastupujícího říšského protektora. V neděli u rybníka v Buku.
Jiří Červenka na hradě Pecka, devadesátá léta. Foto: archiv Jiřího Červenky
Otec kreslí, matka si čte. Následují Lidice. Když
hlavy. Teprve teď si všimnu nepatrných rozdílů
do peřinky svatováclavský dukát. Místo Tomáše
zatímco ten venkovní vypadá mladě a energic
jsem se narodil, celý den pršelo. Při křtu mi dali
na mě zbyl jen loajální Drakobijce. Nebyla doba pro skeptiky. A tak jediný, kdo nás mohl přivést
do neštěstí, byl děda. Ve skříni měl dlouhý ruský bodák a rakouský bajonet z první války. A když
na dvůr přišel flašinetář, dal mu pětikorunu, aby zahrál Hašlerovu Tu naši písničku českou. Lidi tam stáli a plakali. Dědu nikdo neudal.
mezi nimi. Vnitřní otec je starší, zamlklý, ospalý, ky. S nalíčeným obličejem a světlým balonovým pláštěm přehozeným přes ruku působí teatrál
ním dojmem, avšak živě, prostě člověk své doby. Sedne si ke stolu a řekne: „Tak ty jsi tady tak…,“
přičemž není zřejmé, patří-li to mně, nebo jeho dvojníkovi. Dává nám najevo, že s Němci nijak
zvlášť nesympatizuje, ale že jejich přístup k nám je v podstatě správný a pro obě strany výhodný a že celý ten náš pasivní, či přímo opoziční po
Dva otcové
stoj je zbytečným gestem, že je třeba držet krok
V hospodě u stolů sedí hosté, nehybní, pokryti šedou vrstvou prachu. Mlčí, nevraživě a pode zřívavě se vzájemně pozorují, prostě normál
s dobou. Pak dodá: „Myslíš, že jsme se tenkrát na hranicích nechtěli bránit?“
ní protektorátní nálada. Vtom někdo klepe na
Jediná možnost
pod oknem a zároveň ho vidím sedět u stolu
Vidím otce, jak v zablácené polní uniformě
kolem otce sedícího u stolu. Jeden druhého si
zády opřen o stěnu zákopu. Levou ruku má ová
okno. Je to otec. Jak je ale možné, že otec stojí uvnitř? To už otec vejde do místnosti a projde
nevšímají, pouze se pozdraví lehkým kývnutím
a s přílbou na hlavě sedí na bedně od granátů, zanou, v pravé drží telefonní sluchátko a křičí
98
Ukázka elektronické knihy