veškeré odchylky vyrovnám během chviličky, jen co opravím pohonné jednotky.
Pokud je opravím. Jiskření entropického útoku sláblo, až se konečně vytratilo. Plášť mého plavidla vypadal, jako bych měl za sebou pouť trvající milénia a nejspíš už nebude vypadat jinak, na tom však pramálo záleželo. Svůj účel splnil, ochránil vnitřní prostory, sám neutrpěl tolik, aby to vyřadilo Lag'Ghat z provozu, a pokud se nestane terčem dalšího výpadu, není se čeho bát. Jenže já se bál, a moc. Znovu a znovu jsem propátrával okolí, jestli se odněkud z vnějších temnot nevynořuje kamenná koule ježící se kovovými nástavbami, aby mi zasadila další ránu, která by už nejspíš byla fatální. Nic, jen prázdnota a já, útěk se vydařil - alespoň prozatím. Jenže jak dlouho tu takhle zůstanu viset, než se energie obnoví natolik, abych mohl pokračovat ve své misi? Měsíce, roky? A po celou tu dobu budu trnout strachy, že mě Oring Er Nima najde a dožene, jakkoli je to nepravděpodobné? Anebo se vzdám alfapokrmu, aby mé emoce zeslábly a na čas atrofovaly, Budu se krmit jen v míře nezbytné pro přežití, bez úzkosti, ale polomrtvý hlady? Buď jak buď, nečekají mě moc příjemné vyhlídky. Veliký cestovatel a průkopník, kterého celý rodný svět oslavoval jako národního hrdinu, se stal tou nejztracenější bytostí v celé vesmíru, červem krčícím se pod kameny, až na to, že ani ten kámen mu nebude přítelem, ale vrahem, pokud se tu náhodou objeví. Jeden z nejúžasnějších a nejcennějších artefaktů téhle 98
galaxie definitivně proklouzl mezi chapadly, z vítané kořisti se stal postrachem, kterému je třeba jít z cesty. První velké objevitelské dobrodružství ve vysněné YCB541, vlastně spíš teprve před jejím zápražím - a už skončilo fiaskem, ještě mnohem horším, než jakého by se mladý akademický červík Klot'Hsan ze Sul'Femu nebo ze Smar'Glubu nebo z Lag'Ghatu nebo třeba ze samotných pekel vůbec nadál. Kdopak ví, jak celá tahle výprava vůbec dopadne. Jenže na lítost nad mladickou nerozvážností už je zkrátka pozdě. Po tom všem, co jsem podstoupil, co jsem obětoval, nezbývá nic jiného než pokračovat dál. Odpojil jsem vnější senzory a obrátil pozornost do útrob Lag'Ghatu, abych zvážil, kterému z jeho mnoha vyčerpaných orgánů se věnovat jako prvnímu… X Vlastně jsem se nikdy nedozvěděl, jestli byl skutečně velitelem jednotky. On sám mi to neřekl - a i kdyby ano, těžko bych si mohl být jistý, jestli mu mohu věřit - a jeho vlastní kolegové, než jsem ho od nich oddělil, mu za celou dobz neřekli jinak než jménem. Har'Lef ze Zy'Benaku, nic víc, nic míň. Jeho alfa ovšem chutnala mnohem příjemněji a ušlechtileji než u kohokoli jiného, kdo se teď na palubě Lag'Ghatu nacházel - pro můj gurmánský cit velitelem byl a to stačilo. Tři dny po odletu z orboty Laf'Geh'Hymu, když hlad a žízeň už začínaly dohánět policisty uvězněné mezi dvěma přepážkami chodby k šílenství, vyslal jsem údržbářského bota, aby Har'Lefa odtáhl do 99
jednoho z přilehlých kumbálů a dobře zamkl, dřív než si z něj některý z jeho kolegů udělá pokrm, a nejen alfový. Uvnitř už na něj čekalo pohoštění ze zásob alfajídla konzervovaného v zeleném médiu, ale i pár vybraných betapochoutek určených pro vzorky z YCB541, kdyby snad bylo v případě nouze nutné je na chvíli probudit z hibernace. A tak, zatímco ostatní členové zásahové jednotky na chodbě jeden po druhém umírali - ti soudnější vlastními chapadly, ti naivnější nebo zbabělejší vyhladověním při marném čekání na zázrak - Har'Lef ze Zy'Benaku dal stranou všechnu hrdost, cpal se jako nezavřený a jak se dávala do pořádku jeho tělesná schránka, rostla i jeho důvěra ke mně, aniž by si to sám uvědomoval a přál. Když jsem ukládal jeho alfu do zásob, abych si ji mohl užívat i po jeho smrti, nebránil se ani neprotestoval. Musel být rád, že se mu dostalo pár dní života navíc, každý by na jeho místě byl - ale cosi v tom jeho podezřelém klidu, snad jeho tichý úsměv nebo šibalské kývání očních stopek, když jsem z něj čerpal, napovídalo, že ještě neřekl poslední slovo. Že má v kapse schovaný trumf a nakonec, patrně až ti budu nejmíň čekat, ho vytáhne na světlo. Nemýlil jsem se. Jednoho dne, po vydatné betasnídani, se labužnicky rozvalil na podlaze, chapadla složil pod zátylkem a zašklebil se přímo do míst, odkud tušil, že ho pozoruju. Trefil se dokonale a mně zatrnulo, třebaže jsem tušil, že tenhle okamžik musí přijít. „Nasosal sis ze mě už hodně žrádla, jedlíku?“ položil otázku, o níž jsem ihned pochopil, že je pouze řečnická. „Alfajídla není nikdy dost, na tak dlouhou cestu,“ odpověděl jsem vyhýbavě. 100 Ukázka elektronické knihy