mou stoprocentní důvěru, proto jsem mu svěřil i uvěznění svého syna a ostatních vědců.“ V místnosti bylo hrobové ticho. Protínaly ho jen překvapené pohledy zaskočených kolegů. „Nyní poprosím plukovníka Wilise o stručné shrnutí jeho dosavadní činnosti.“ Plukovník se postavil podle vojenských pravidel téměř do pozoru. Razantní jistotou v hlase všem popisoval své dosavadní kroky, kterými připravuje půdu zdárnému dokončení Harrisova snu. Popsal také do nejmenšího detailu nejen podmínky, ve kterých musejí trávit své životy uvězněné týmy učenců i mladá novinářka, ale také vše, co jeho lidé dělají pro vysvětlení a utajení jejich zmizení. „Dalším krokem bylo postupné nahrazeni všech ředitelů věznic ve všech zemích našimi lidmi. Tím jsme minimalizovali případné problémy při přesunu odsouzených. Dále máme zpracovaná veškerá data získaná z pracovních a sociálních úřadů. Máme dokonale zmapovaný pohyb lidí, kteří nechtějí pracovat, včetně bezdomovců. S využitím dokumentu, vypracovaného zde přítomným panem Russelem, je již dnes připraveno téměř vše k přesunu každého občana, možného přiřadit ke jménům obsaženým v tomto seznamu. Posledním úkolem bylo vytvořit úplný seznam nevyléčitelně nemocných a připravit i jejich přesun. Jsme si naprosto jisti, že do onoho dne se tento seznam ještě o několik položek rozšíří, ale k dnešnímu dni je možné ho prohlásit za stoprocentní.“ Plukovník jako by vůbec nemluvil o živých lidech, kteří se měli stát loutkami v bezohledné hře pomateného šílence. Jelikož ale i ostatní v kanceláři na problematiku pohlíželi úplně stejně, nikdo se nad jeho 98
vyjadřováním nepozastavoval. „Vidím ve vašich očích překvapení, ale přece jste si nemysleli, že jen tak nechám všechno svému osudu?“ Harris přerušil plukovníkovu zprávu a jistým způsobem si opět nenápadně přivlastnil veškeré zásluhy. „Děkuji, plukovníku Wilisi. Věřím, že si i nadále povedete se stejnou jistotou a úspěšností.“ Plukovník Wilis se postavil do pozoru, přijal prezidentovo nabízené podání ruky a poslušně opustil místnost. Osamělí členové Rady mocných mohli konečně projevit alespoň nějaké emoce. Nyní mohli plně vyjádřit uznání svému šéfovi. Na které mimochodem již delší dobu netrpělivě čekal. Černé terénní auto, vezoucí z letiště doktora Pavloviče, pomalu přijíždělo do tábora. Zrovna ve chvíli, kdy se ostatní členové týmu vraceli ze svých kontrolních stanovišť, aby konečně vyhodnotili celodenní měření a postup prací. Všichni již netrpělivě očekávali doktorův příjezd. Stejně jako jejich vedoucí před poradou s prezidentem, byl každý značně nervózní ze změn, které si na ně jejich chlebodárce vymyslel. Když tedy doktor konečně vešel do místnosti, odkud se koordinovaly veškeré práce na profesorčině bariéře, seděl již každý na svém místě. Svými zvědavými pohledy se neúnavně snažili probodával cestou vyčerpaného doktora. „Konečně doma,“ pozdravil s úsměvem Pavlovič a ihned se chystal zvědavým kolegům přednést závěry výživné porady. „Dáte si alespoň kávu?“ přerušila tok jeho myšlenek pozorná asistentka a položila před něj na stůl hrnek plný horkého černého životabudiče. „Děkuji.“ Vděčný doktor po dlouhé cestě přijal
99
nabízenou kávu téměř s vděčností. Vytáhl z kožené tašky tmavé plastové desky. „Jsem si stoprocentně jistý, že máme zaděláno na kolosální problém. Jenže v tomto případě tu nejsem ten, kdo má v ruce luk a šíp. Nezbývá mi tedy, než se s tím smířit. Buď udělat přesně co se po nás chce, nebo se z toho pokusit vycouvat. Ale vzhledem k závažnosti celého projektu a povaze jistých lidí nevěřím, že bych se mohl jen tak sbalit a odejít domů k rodině. A vy, milí přátelé, si můžete být naprosto jistí stejným postavením.“ Dosud vyřčená slova doktora Pavloviče spíše naháněla hrůzu. Nejen proto se ostatní docela obávali těch, která budou následovat. „Pro dělníky a průběh prací se v podstatě vůbec nic nemění, ale s planetou si už tak jistý nejsem.“ Doktor hodil doprostřed stolu svázanou složku několika listů. Všichni se jako jeden muž okamžitě naklonili nad ležící papíry a marně se snažili poznat avizovanou změnu. Bylo to jako „najdi pět rozdílů“. Jenže tentokrát šlo jen o jeden. Ale i tak to, zdá se, bylo nad jejich síly. „Tak nás nenapínejte, doktore. Žádný rozdíl od původního projektu jsme nezaznamenali.“ Téměř laserové pohledy zvědavých vědců neustále detailně prozkoumávaly každý milimetr nového projektu. „Nesmíte hledat část, ale koukat se na celý plán jako na celek.“ Pavlovičův úsměv vybízel nervózní kolegy téměř k titěrné detektivní práci. Ale až jeho indicie dovolila jednomu šťastlivci odhalit tajemstvím zastřený nepatrný rozdíl. „Je to zrcadlově.“ Vítěz měl ze svého úspěchu radost, jako by právě vyhrál milion ve vědomostní 100 Ukázka elektronické knihy