zarazil inkvizitorův bystrý pohled. Pomyslel si, že to nejsou jen oči fanatika, ale také inteligentního a vypočítavého muže. Zatímco se mniši a jejich pomocníci postrkovali a natahovali hlavy, aby z nečekané návštěvy spatřili co nejvíc, převor Daniel vystoupil před ostatní. „Otče Micheli,“ přivítal inkvizitora uctivým pozdravem. Hluboce se uklonil. „Vítám tě v našem skromném klášteře.“ Musí se obávat skoro stejně jako já, pomyslel si Berenger. Vždyť Lemoin dost možná věděl, že jeho klášter poskytoval útočiště bývalým františkánům i dalším uprchlíkům před pronásledováním. „Převore Danieli,“ odpověděl inkvizitor uctivým, ale rozhodným tónem. Jeho hlas stejně jako jeho oči neodpovídal obyčejnému vzezření. Novicové se pod jeho vlivem otřásli, a zbledl dokonce i bratr Guiomar, kterého zpravidla nic nevyvedlo z míry. Berenger si nedovedl vzpomenout, že by kdy projevil náznak hněvu nebo radosti. „Děkuji za tvé přivítání.“ Inkvizitor ke svému protějšku natáhl ruku. Na levém ukazováčku se zaleskl prsten s ametystem zasazeným do zlatého kruhu. Prsten papežského emisara. Daniel ho s napjatým úsměvem políbil. „Jsem zavázán, že jsi nás přijal tak narychlo. A v tak nevhodnou dobu. Neměli jsme v úmyslu tvůj klášter zatěžovat, ale musíme nabrat síly. Jak víš od mých poslů, cestou jedním z průsmyků nás stihla sněhová bouře. Zdržela nás několik dní a mnoho dobrých mužů se ztratilo, nebo zemřelo.“ Inkvizitor se pokřižoval. Převor přikývl. „Budeme k tvým službám tak dlouho, jak to bude potřeba. Doufám, že se připojíš k našim oslavám velikonočních svátků.“
•• 97
„S radostí.“ Inkvizitorovy tenké rty naznačily úsměv. V jeho očích však nadále zůstával chlad. „Teď budeme především všichni potřebovat složit hlavu. A oholit.“ S výrazem nespokojení si promnul strniště. „Připojíme se k vám na jídlo a pak si s radostí prohlédnu vaši knihovnu. Nemohu se dočkat.“ Moji knihovnu? pomyslel si Berenger. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech. Tím zdvořilosti skončily. Převor poslal inkvizitorovi bratra Guiomara, aby ho spolu s jeho doprovodem oholil, a všichni mniši se neochotně rozešli za svými povinnostmi.
Zatímco inkvizitorovi ponechal převor prázdné obydlí po zesnulém opatu Aldovi, jeho muži zůstali za zdmi kláštera, kde si rozbili ležení. Převor Daniel nařídil otevřít klášterní spižírnu a bez ohledu na půst přinést vyhladovělým vojákům všechno, co bylo k dispozici – včetně vína určeného pro bratry v klášteře. „Pokud zásoby nedorazí včas, na oslavu vzkříšení nám nezůstane skoro nic,“ stěžoval si klášterní kuchař Berengerovi, který ho přišel navštívit. Odo sice nikdy nevynechal příležitost k reptání, Berenger však dobře věděl, že robustní muž původem z údolí řeky Minho vždycky vyjde vstříc rozumnému požadavku. „A nezbylo ti náhodou něco pro mého bratra?“ nadhodil Berenger. „Obávám se, že svou denní porci zase rozdal.“ Kuchař se zamračil, ale nakonec neochotně vydal misku vařené zeleniny. Přestože vypadala nevábně, Berenger neprotestoval. Jídlo bylo tentokrát stejně vedlejší. Potřeboval si s Romualdem
•• 98
promluvit. Ne že by očekával, že by se svým bratrem mohl vést rozumný rozhovor, ale přinejmenším doufal, že mu jeho klid pomůže rozptýlit obavy spojené s příjezdem nezvaného hosta. Možná bude vědět, co si počít, pomyslel si. Najít Romualda bylo tentokrát ještě těžší než obvykle. Inkvizitorova přivítání se neúčastnil a ostatní řeholníci netušili, kde by ho mohl najít. Po určité době se pro ně stal neviditelným. Berenger po něm marně pátral v kostele i na nádvoří. Také po jeho zvířecím konventu jako by se slehla zem. Když procházel křížovou chodbou, zjistil, že dveře do knihovny jsou otevřené dokořán. Cítil, jak se ho zmocňuje zlost. Copak se ani na jeho pomocníka nedalo spolehnout? On jediný měl kromě něj klíč do chrámu knih. Neměl dovolit, aby se ke křehkým spiskům dostalo příliš mnoho čerstvého vzduchu, nebo dokonce větru. Vždyť je mohl poškodit. „Hlupák,“ zamumlal a vstoupil. Knihovnu ozařovalo několik svící, na dřevěném pulpitu byly rozloženy listy pergamenu bez vazby, které otáčely prsty bratra Martina. Mladý mnich vypadal, jako by zapomněl na celý svět. Jeho tvář byla zabořená do spisu, ve kterém Berenger poznával legendu o zkáze starého konventu. „Co to má znamenat?“ obořil se na něj. „Bratře!“ Mladý mnich se otočil ke dveřím. Musel tu být dlouho, oči měl rudé a unavené od špatného osvětlení. „Tahle kniha. Nikdy dřív jsem na ni nenarazil.“ Protože jsi na ni nikdy ani narazit neměl, pomyslel si Berenger. Byl stále rozčilenější. Jeho dlouho školený pomocník za sebou
•• 99
Ukázka elektronické knihy