TVŮJ JAZYK JE TVŮJ NEPŘÍTEL Kryštof Špidla
Román Evropanka je druhá próza Andreje Sevruka, česky píšícího autora ukrajinského původu. Ten se věnuje též překladům z ukra‑ jinštiny či polštiny, do ukrajinštiny převedl Ouředníkovu Europeanu. V aktuální próze se prostřednictvím babiččina částečně nostal‑ gického vyprávění vrací do prostoru Polesí, tedy regionu rozprostírajícího se dnes mezi Běloruskem, Ukrajinou a částečně Ruskem. Žánrově je text nesoustavnou orální kro‑ nikou rodu, s množstvím dějových odboček. Jde o nepřerušovaný monolog babičky k je‑ jímu vnukovi, která se na něj ve své řeči ob‑ čas obrací, ale jinak zůstává jediným hlasem celého textu. Jádro příběhu tvoří události dvacátého století v prostoru drasticky zkou‑ šeném sovětským režimem s jeho kolektivi‑ zací, nacistickou okupací, jadernou katastro‑ fou v Černobylu i dalšími dějinnými zvraty. Druhá část románu, a vlastně i jeho skrytý rámec, se odehrává v Čechách, do nichž se protagonistka dostala během repatriace volyňských Čechů v devadesátých letech. Její otec byl totiž Čech, který se do volyňské Radomyšle dostal během první světové války jako válečný zajatec. S ro‑ dinou ovšem nezůstal, a pro babičku tak představuje spíše rozporuplnou vzpomínku. Základní kompoziční metodu románu je možné popsat jako strukturu uzlových bodů. Vypravěčka se vrací tu v delších, tu v kratších obloucích ke klíčovým udá‑ lostem života své rodiny na pozadí krutých dějin. Nejčastějším historickým motivem je samozřejmě série stalinských hladomorů, které na ukrajinské obyvatelstvo dopadly hned třikrát. Další klíčovou sérii událostí tvoří násilná kolektivizace, jež ovlivňuje také vypravěččinu sedláckou rodinu. Zajímavé je chápání německé okupace. Na začátku ji obyvatelé Polesí vnímají jen jako další his‑ torický fakt a nahlížejí na ni dokonce jako na určitou příležitost. Nejde však v žádném případě o relativizaci historických událostí či historické viny nacistů, spíše o důsledek trpké zkušenosti s bolševickým terorem. Nejdůležitější soukromý příběh je pak vyprávění o náročném, v zásadě však dobrém manželství babičky Marie a krejčího Ivana,
96
Recenze
Andrej Sevruk Evropanka. Historky z Polesí Argo, Praha 2023 256 stran
jemuž se daří nástrahy dvacátého století překonávat s obdivuhodným smyslem pro nacházení míry. Není oportunistou, jen se i v nejzapeklitějších situacích dokáže zorientovat a vymanévrovat z nich bez ztráty důstojnosti. Babička Marie vedle něj před‑ stavuje silný typ hrdinky, která je schopna veškerá břímě života v Bohem zapomenutém koutě světa snášet s pokorou a unést vše, co jí okolnosti opakovaně nakládají. Smrt syna je jen jednou událostí z mnoha. Jak sama říká: „Žena ví, že se žít musí. Musí se přežít za každou cenu, ať už je jakkoliv vysoká.“ Proud řeči hlavní postavy rytmizují nejen opakující se události, viděné pokaždé z trochu jiné strany, občasné „kontaktní“ formulace typu „ptal ses…“, ale především variované fráze či zemitá lidová moudra „Bůh to tak chtěl“ či „Kdopak jsme, aby‑ chom se pouštěli do křížku s mocnými“. Tyto průpovídky se v textu opakují poněkud mechanicky, nicméně v zásadě
pomáhají textu udržet tradiční ráz orálních vyprávění. Jazykově ovšem text drhne jinde. Jde o výrazy, jež z životné postavy dělají figuru spíše literární. „Srdeční záležitost“ či dnes hojně užívané „co už“ patří mezi ně. „Tvůj jazyk je tvůj nepřítel,“ říká na něko‑ lika místech knihy hrdinka. Neplatí to však jen o jednotlivých výrazech. Babička Marie na sebe totiž prozrazuje něco, co ani nechce, a stává se z ní problematičtější postava, než by mohla vzhledem ke své životní zkuše‑ nosti být. Její vyprávění je, kromě jiných drobných předsudků, protkáno zvláštním typem naivního lidového antisemitismu. Ten se, podobně jako třeba anticiganismus, vyznačuje druhem posedlosti, jakýmsi „cherche le Juif“, „za vším hledej Žida“. Vypravěčka zmiňuje židovské utrpení, jedné Židovce dokonce za války chvíli pomáhá, přesto se nemůže zbavit potřeby špatné vlastnosti konkrétních židovských postav zobecnit, respektive všímat si jejich etnicity i tam, kde pro příběh nehraje roli. Objeví-li se židovský lidový komisař, Židé se nejrychleji zorientovali, když je někdo vyreklamován z kolchozu, Židé do kolchozu své děti nedávají, práce na půdě není pro ně. Nechybí ani drobná úvaha o židovském krvesmilstvu, a tím pádem o degeneraci, jež se projevuje v časté neschopnosti židovských obyvatel vyslovovat „r“. Slouží ke cti autora, že nenechává svou hrdinku projít peklem dvacátého století, aniž by se umazala. Že odhaluje limity jejího obzoru, a tím pádem i limity nás samých, tedy Evropanů. Na druhou stranu text nevybočuje z rámce v české literatuře oblíbeného žánru vypravování o hrůzách dvacátého století, jež před čtenářem defilují nakonec v docela známé podobě. Co přináší nového, je přiblížení osudů zkoušeného ukrajinského národa. Dějiny Polesí jsou totiž dějinami Evropy a vypravěčka Marie je Evropankou. Zdá se, že abychom se zba‑ vili tíhy dvacátého století, a jak se bohužel ukazuje i století jednadvacátého, největším úkolem nás Evropanů zůstává odstranění jedu netolerance a předsudků z našeho zdrojového kódu. ●
ROZKOLÍSANÁ BÁRKA Kryštof Eder
Při pročítání výrazných i méně důležitých tuzemských knih posledních měsíců či několika málo let se jako jeden z častých nedostatků, které by z dobrých titulů dělaly skvělé a z těch horších alespoň zábavné či chytlavé, jeví určitá beztvarost. Snad za to může čím dál větší fragmentárnost, která postupně proniká do dalších a dalších oblastí společnosti i privátních životů — mnohé knihy zkrátka působí, jako by si jejich autoři a autorky neujasnili, o čem, případně co vlastně píšou. I když chce člověk postihnout útržkovitost či chaos, měl by si to uvědomit a reflektovat to; ať už předtím, než zasedne k psacímu stolu, nebo v průběhu psaní. Nebo by tuto reflexi měl zastoupit nakladatelský redaktor. V poslední době však vycházejí jinak ambiciózní knihy, v nichž důležitá témata spíš leží vedle sebe, než aby spolu komuni‑ kovala a spojovala se v organický celek (Těla Kláry Vlasákové, Zpíváš, jako bys plakala
Magdaléna Rejžková Přístav Paseka, Praha 2023 144 stran
Recenze
Zuzany Kultánové); knihy tvořené nekoor‑ dinovaným proudem rádoby břitkého psaní, které se drolí do vcelku nesourodých epizod (Co se stalo Veronice Terezy Novákové, United losers aneb Muži na pokraji naděje Petra Kyliána). Je to škoda obzvlášť proto, že některé z takových titulů mají ambici být čtenářsky vděčné, otevírat neotřelá témata; nelze se však zbavit dojmu, že tak trochu uvázly na půli cesty. Romány o aktuálních společensko‑politických záležitostech klo‑ pýtají o nesourodost, přílišnou explicitnost či o jazykovou fádnost. K takovýmto dílům se řadí i první próza Magdalény Rejžkové, blogerky a cestovatelky, která již vydala třeba průvodce Chtěj Marsej či knihu rozhovorů Bez práce nejsou bagety. Od roku 2015 žije mezi Prahou a přístavním francouzským městem Marseille. A v přístavním městě se odehrává i její novela Přístav. Protagonistkou příběhu je Češka Klára, třicátnice, která se do Přístavu — tak se město jmenuje — přesune, aby v neblaze pro‑ slulé ulici, již okupují prostitutky, našla pro‑ stor pro psaní. „Co na první pohled vypadá jako příběh o hledání vlastní identity, se po‑ sléze mění v aktuální román tematizující gen‑ trifikaci, migraci, masovou turistiku nebo stereotypy spojené s tím, co by žena měla nebo neměla dělat,“ píše se v nakladatelské anotaci. Klára je skutečně krátce po příjezdu konfrontována s dost nevybíravými poznám‑ kami mířícími k tomu, že ve svém věku ne‑ jenže nemá dítě, ale dokonce ani partnera. Partnera si v Přístavu Klára najde. Také práci, bydlení, několik známých… a začíná se sžívat s městem, s ulicí, s aktivistickou skupinou, která upozorňuje mimo jiné na to, jak je skomírající část města všem ukradená. Což se jednoho dne projeví dost dramaticky a pro obyvatele čtvrti to má fatální následky. Ty se nevyhnou ani Kláře, jejíž partner je čelný představitel zmíněné aktivistické skupiny. Ačkoli jedná se vůbec o partnera? Otázka, která Kláru trápí asi podobně jako neutěšená situace jejích sou‑ sedů, kterým každou chvíli může spadnout střecha na hlavu.
Jak je patrné, zmíněná témata jako gentrifikace, masová turistika a jejich dopad na prostředí, které mělo tu smůlu, že přestalo být in, v knize koexistují spolu se vztahovou linkou a s hrdinčinými roz‑ paky nad vlastním směřováním. Jenomže ani jedna z těchto linek není natolik výživná, aby celou prózu utáhla. Podobně polovičatě působí i ozvláštnění, která příběh nabízí: Na začátku každé z kapitol si povídají dvě krysy, což vyznívá spíš jako autorská svévole než funkční prvek. A moc věrohodné nejsou ani obstarožní řeči o Československu, pivu a guláši, které Kláře slouží jako komunikační icebreakery. Rovněž autorčino zacházení s jazykem je dost neinvenční. Novela je vyprávěna banálním stylem, a když už nějaké věty člověka při čtení zarazí, tak především proto, že působí jako nechtěná parodie: „Už jste slyšeli o Martinovi a Evě? Prej jim to pořád nejde…“ „Co jim nejde?“ „No tóóó…“ A proč vlastně čteme o Přístavu? Proč autorka jednoznačně nenapíše, v jaké zemi se příběh odehrává? Chce, abychom si město Přístav spojili s Marseillí a hledali v knize autobiografická vlákna? Chce, aby její příběh měl univerzální platnost? Pokud ano, je to sázka na dost nejistou kartu. Próza je kvůli tomu spíš zvláštně roztěkaná, váhavě rozkročená mezi aktuálním komen‑ tářem, jakýmsi sarkastickým podobenstvím a vztahovou prózou s přesahem. Autorce se zkrátka nepodařilo skloubit všechna ano‑ tací zmíněná témata do organického celku. Například Klářina bezdětnost se zmíní párkrát ze začátku a pak se na ni v podstatě zapomene — Klára tak připomíná postavu Maria z legendární hry, který překonává jednu překážku za druhou, aniž by pro jeho budoucí směřování bylo podstatné, co ne‑ chává za zády. Novela Přístav je sice vypravěčsky průměrná, nedotažená, ale místy celkem chytlavá. Není však jasné, zda to má být skutečně silná sociálněkritická sonda, nebo spíš novelistické zpracování zahraničního pobytu jedné neukotvené třicátnice. ●
97
(NE)EXISTENCE TICHA Libor Staněk II.
Rudolf Jurolek Obsah ticha dybbuk, Praha 2023 105 stran
Porevoluční slovenská poezie by se skrze velmi zjednodušený vzorec dala rozdělit do dvou tematických okruhů. Do toho prvního bychom zařadili takzvanou „textovou generaci“, která pracuje s kon‑ ceptuálním a intertextovým podložím, v němž dochází k radikálnímu odosobnění autorského gesta (například Michal Habaj, Peter Šulej, Martin Kočiš). Velké zastoupení mají ovšem ve slovenské současné poezii i básníci konzervativnějšího rázu. V našem prostředí třeba představeni antologií na‑ zvanou Šest slovenských básníků, vydanou ve Fra v roce 2013 (například Erik Jakub Grich, Mila Haugová, Eve Luka), kteří spoléhají na co nejčistší formu básnického výrazu, přičemž jejich lyrický projev nabývá meditativně spirituálního charakteru. Dílo Rudolfa Jurolka (nar. 1953) do sebe spontánně absorbuje vlivy obou po‑ psaných básnických tendencí. Dosvědčuje to první tuzemský Jurolkův výbor jeho
98
díla, který není potřeba překládat, nazvaný Obsah ticha. Uspořádal ho a edičně připra‑ vil Michal Jareš pro nakladatelství dybbuk. Když čteme hned první báseň výboru „Štúdia básne“: „Toto je báseň, / ale podobá sa to / na nič. / (No môže to byť / aj nič, ktoré je podobné / básni) / Má to nadpis, / 6 sľoh, 18 veršov / 58 slov a 235 znakov. / (Môžete to / skontrolovať, prácne / som to zrátal.) / S touto básňou som sa trápil dva roky, / aby som zjistil: / Báseň je nič: viac byť / už nemože.“, máme chuť autora označit za čistého konceptualistu, jenž se tematizací tvorby vyvyšuje nad samotný text, čímž chladně deemotizuje svou lyriku. Tento přístup ostatně Jurolek vystupňoval v experimentálně soukromě vydaném svazku Poézia ticha a plnosti (1994), který byl složený jen z prázdných stránek. Po pře‑ čtení celého souboru je však jasné, že zmi‑ ňovaná druhá linie, ta přemítavě ztišená a stoicky soustředěná, bude pro Jurolkovu poezii nejpříznačnější. „Aha skutečnosť je aj tu, / pod mohutnými listnáčmi a boro‑ vicami, / v chvejivom jase leta: môj život. / Som tu a nemám k tomu nič dodať. / Existencia je dokonale zaokrúhlená,“ čteme tentokrát uprostřed výboru a jsme účastni Jurolkova gnómického lyrického vhledu, který poetickým slovem zprůzračňuje běh přítomných událostí. Jurolkovy lakonicky popisné verše, které jsou často v úzkém sepětí s jeho rodným krajem Oravou, jsou na první pohled velmi nenáročné. Avšak v jejich nedramatickém a přitom velmi sevřeném rytmu (literární historik, básník a editor Michal Jareš důvtipně v doslovu ponouká čtenáře k jejich hlasitému přednesu) nabý‑ vají díky své hutné myšlenkové rozpínavosti až filozofických reflexí. Autor se navíc ve své poezii nevyhýbá významově zatěž‑ kaným slovům, jako je svět, univerzum, esence, estetika, bytí a tak dále. Všechny tyto pojmy jsou však v básních pronášeny s prvotní bezelstností, bez předem za ujatého postoje či sentimentu, což z jeho poezie křesá ontologické a gnoseologické ohledávání reality.
Recenze Ukázka elektronické knihy
V díle Rudolfa Jurolka nenajdeme po‑ třebu chameleonské měnivosti poetik, která by se vrstvila do rozvinuté básnické obraz‑ nosti, zjitřelé imaginativnosti nebo do pod‑ vědomě asociativních principů. Autorovo básnické univerzum jako by vlastně ani nezaznamenalo formální pnutí či nějaký gradující pohyb k precizně vycizelovanému tvaru. Jurolek ve svých minimalistických básních spíše stále dokola (ne nenuceně, ale samovolně) opisuje obdobné momenty směřující ke kontemplativnímu procítění, v nichž méně znamená více a v nichž se slovem nijak akrobaticky nežongluje, ale vždy pokorně šetří. A pak je tu ticho, či chceme-li mlčení. Pro Jurolkovo psaní zřejmě nejdůležitější jevy obepínající jeho verše jako nevidi‑ telná pavučina. Autor si je vědom toho, že každé mlčení se neobejde bez svého protikladu, ale zároveň jako by měl stále na mysli, že jazyk je slovy Susan Sontagové („Estetika mlčení“) „tím nejznečištěnějším a nejvyčerpanějším ze všech materiálů, jež tvoří umění“. A právě proto na nás Jurolkovy básně působí tak silně. V něčem jsou podobné hudební kompozici 4’3’’ od avantgardního skladatele Johna Cage, který na krátkou dobu usedl k pianu, aniž by na něj zahrál jediný tón. Jurolkovy básně jsou právě takovými čistými kon‑ templativními průzory našeho vnímání, v nichž je na pár řádcích řečeno takřka všechno: „Už piaty deň sedím doma s chrípkou. / Pozerám von z okna: tichý mokrý sneh. / […] Počúvám rádio, pijem čaj, močím / a zas hľadím z okna. / V noci zle spím, bojím sa. Pozriem von: // stále ticho, matersky sněží.“ V hlučném hlaholu současného umění (včetně poezie) je pro čtenáře tato metoda úlevná, osvěžující a pro někoho možná i katarzní. ●