Velikonoční meditace Malíř Nikolaj Ge namaloval v devatenáctém století geniální obraz nazvaný „Co je pravda?“. Představuje Piláta, zalitého světlem, v okamžiku, kdy klade slavnou otázku Ježíšovi, stojícímu na obraze ve stínu.19 Tato otázka nabývá naléhavosti uprostřed války a všech manipulací s pravdou, kterým jsme již několik let vystaveni. Kremelská propaganda nejen odmítá soudit sovětské zločiny, ale dokonce se pokouší rehabilitovat památku stalinského období. Někteří interpreti spatřují ve slovech římského úředníka Piláta jistou ironii, podobně jako když se Stalin vysmíval vojenské síle Vatikánu a ptal se: „Papež, kolik je to divizí?“20 Mně připadá Pilát spíše znepokojený. Jako by nemohl zastřít opravdový zájem. Možná cítí, že tu hrozí nějaký omyl a že Ježíšova osoba obsahuje jakousi záhadu, něco, co ho přitahuje a co představuje výzvu. Při pohledu na plátno slyšíme ticho, které po této otázce nastane. Obraz ukazuje, že jediná odpověď je v Ježíšově tváři, a nespočívá tedy ve slovech ani v definici pravdy. Ježíš se pouze podívá na toho, kdo stojí proti němu, kdo má moc a nedokáže se rozloučit s násilím. Pachatel násilí je zbaven pravdy nejen proto, že má na svědomí vraždu, ale také protože si přístup k pravdě sám uzavírá. Zahrazuje. Místo světla a života volí násilí a smrt. To je osudová chyba. „Já jsem cesta, pravda a život,“ říká Kristus.21 Pokud se nepokusíme uzdravit svou řeč, budou zneváženy všechny instituce světa, včetně těch nejstarších. Někteří lidé se pouštějí do práce na osvobození a odmítají kolaboraci, která může nabýt podob, jaké známe z druhé světové války. Jiní však zůstávají servilní, nechávají se zotročit tyranem, který celému světu ukazuje svou hrůzovládu. Na Ukrajinu prší bomby. Peklo je třeba brát vážně, beze vší sentimentality a emocí. Není to slogan. Muž, který uprostřed 97
noci chladnokrevně shodil bomby na porodnici, jako by vystoupil z Dantova Pekla; a Dante, jak víme, nebyl sentimentální autor. Ten voják byl vybaven důmyslným dalekohledem, který mu umožňoval mířit ve tmě, ale byl slepý. Co je pravda? Kde je? Boje těchto dnů nás vyzývají, abychom zaujali jasné stanovisko. Blaise Pascal napsal v letech 1656–1657 v Listech provinciálovi: „Je to podivná a vleklá válka, v níž se násilí snaží potlačit pravdu. Násilí nemůže svou mocí pravdu oslabit, ale dává jí naopak vystoupit ještě jasněji. Pravda nemůže svým světlem násilí zastavit, jen je ještě více dráždí.“22 V pokračování své úvahy Pascal tvrdí, že pravda zvítězí, ale takovou jistotu si dnes nemůžeme dovolit. Pravda o milionech mrtvých v gulagu ani o stalinských zločinech se zcela neprosadila. Putinův režim usiluje o ztrátu paměti a přebírá antický princip damnatio memoriae, tj. odsouzení k zapomnění, který doplňuje propagandou. V tomto smyslu se ruská média stala válečnou zbraní. Můžeme tuto válku zastavit, aniž bychom zasáhli do mechanismů, jimiž se šíří lež a násilí? Mnoho vzdělaných lidí dnes pronáší velkolepé a krásné řeči o míru, ale pokud nejprve neřekneme, že zuří válka dvou suverénních států, ruského agresora pod tyranským režimem a ukrajinské demokracie, která byla napadena, pokud není učiněno zadost spravedlnosti a nikdo není souzen, pokud tento krok přeskočíme, pak se stáváme spoluviníky pokračujícího násilí. Zpronevěřujeme se tak dějinám. A ponecháváme v platnosti lež, která zastírá, že Sovětský svaz se na rozdíl od nacistického Německa nedočkal norimberského procesu. Můžeme volat po míru, jak chceme. Ale kráčíme už na oblacích s anděly, anebo stále žijeme uprostřed oné podivné a dlouhé války, o níž mluví Pascal? (15. dubna 2022) 98
Ukrajinský folklorní soubor Šuka-Ryba (Štika) hraje v pauze po práci v rámci dobrovolnického projektu Toloka (Repair Together) na obnovu země po ruské agresi (foto Roman Sigov).
99
Ukázka elektronické knihy