Vrátila se ke svému stolu s knihami a testy. Posadila se na jeho okraj. Až vyrostete, budete sami vyrážet ven, přivážet další děti a vychovávat je. Nakonec nás bude tolik, že budeme schopní se takhle postarat o všechny děti, takže žádné už nebudou muset žít venku. Líbilo by se vám to? Přikývli jsme. Kromě Jose, ten se znovu přihlásil: A jak vůbec mámy a tátové tam venku děti dělají?
100
Čtrnáctého dne tátta Mikkel konečně otevře moji celu. Podá mi ruku a pogratuluje mi. Vypadá šťastně, celou dobu vyhledává můj pohled, což od něj zřejmě vyžaduje značné úsilí, protože jedno oko jako by mu neustále ujíždělo do strany. Šilhavý imunolog mi podává ruku a současně udržuje oční kontakt. Sotva existuje jistější důkaz, že mě virová infekce nepostihla. Mám chuť mu povědět, že by si měl najít jinou práci nebo změnit způsob, jak lidem nutnost karantény sděluje, ale nechám to plavat. Nejenže je to tátta, ale přijde mi i ostýchavý, alespoň tak působí tváří v tvář, dokonce se teď radostí trochu červená. Možná si kvůli šilhání připadá hloupě nebo tak něco. Nevím, jak bych se měla cítit, připadám si ztuhlá, strnulá a unavená, ale je zvláštní, že tu nikdo jiný není. Dokonce ani Lu, která ví přesně, kdy mi karanténa končí. Nejdřív si o mě všichni dělali starosti a o dva týdny později už na mě všichni zapomněli? Sbalím si věci, které jsem za dobu karantény dostala, knihy, oblečení. Podepíšu dokumenty potvrzující konec izolace. Vydám se tunely domů tou nejrychlejší cestou. Když vejdu do bytu, Lu stojí v kuchyňském koutě a míchá něco v obrovském hrnci. „Almo, super, že jsi zdravá,“ prohodí rádoby lhostejně.
101
Je mi jasné, že má něco za lubem, ale nevím co. „Jmenuj dva filmy s překvapivou oslavou.“ Vtom zpoza pohovky vyskočí Miri a Olle. Z koupelny se vynoří několik dalších členů terénních týmů. Z Luina pokoje se vyhrne aspoň polovina naší třídy a taky několik lidí z ročníku nad námi a pod námi. Jen tam i pár Luiných nových kamarádů ze zahradnictví. Odevšad proudí další lidé. Všichni mě chtějí obejmout, gratulovat mi, všichni mi chtějí něco povědět. Je tu dokonce i tátta Piotrek. A tátta Oscar z odjezdové haly. Muž, který se představí jako Luin šéf, se pochlubí, že na oslavu věnoval sto lahví piva a dvě lahve kořalky. V ruce se mi ocitne pivo, chutná hořce, ale piju, zatímco se na mě valí otázky. Jaké bylo zažít tak blízký kontakt s člopem? Jak mi připadal venkovní vzduch? Na co jsem myslela, když jsem se probudila v karanténě? Jaké bylo čekání? Měla jsem strach? Stýskalo se mi po Fjordbyenu? Věřila jsem, že se sem budu moct vrátit? Snažím se odpovídat, ze začátku o všem usilovně přemýšlím, vzpomínám, jaké to bylo. Jestli jsem se bála, když mě člop popadl, nebo ne, jestli jsem si myslela, že mi ublíží, jestli se rozzuřil, protože jsme unesli tu těhotnou samici, nebo protože jsme ho minule postřelili. Ale pak si uvědomím, že o takové odpovědi nestojí, že nechtějí odpovědi, které by vyžadovaly jejich reakci a zamyšlení. Chtějí, abych odpověděla stručně a jasně, a oni mohli vydechnout panejo, fíha, jen si to představte, to je šílený, neuvěřitelný, hustý, fantazie, crazy. A jak piju jedno pivo za druhým, je čím dál jednodušší jim podobné odpovědi dopřát. Vyprávím, jak jsem se v karanténě prokousávala dnem po dni, vyprávím, čím jsem se zaměstnávala, jak frustrující je být pod zámkem, vyprávím, že jsem se pokoušela meditovat. Nakonec z toho vyplyne, že jsem čtrnáct dní v karanténě proseděla v lotosovém sedu a mentálně jsem likvidovala LR viry, které na mě dotíraly s nákazou, v klidu jsem si je představovala, hezky
102 Ukázka elektronické knihy