nad tím pokaždé, když oprašovala všechny ty zatracené hodiny. A pokaždé, když se pokoušela usnout. Za poslední týden se Madeleine vypravila do Reinhartovy dílny hned několikrát. Snažila se najít nějakou stopu, skrytou místnost nebo tajný výklenek, snad dveře, za kterými hodinář schovával svoje strašlivé pokusy. Obrátila vzhůru nohama jeho ložnici, prohledala dokonce i stáje. Všechno marně. Jediné nové předměty, které našla, musely být určeny k výrobě kýžené mechanické krabičky – ozubená kolečka a převody, drobná dláta, skleněná nádoba s kovovým hrotem v zátce. Už neměla štěstí na další noční návštěvy, na tlumené rozhovory nebo zmínky o tělech a experimentech. Ne že by se domnívala, že v celém domě není co odhalit. Jenže netušila, kde má skrytá tajemství hledat. Věděla, že něco – a nebyla si přesně jistá co – není s Reinhartem v pořádku. Nedíval se na ni jako ostatní muži, spíš jako kdyby plánoval chirurgický řez. Jako kdyby se ji chystal rozpitvat na anatomickém stole, aby zjistil, jak funguje zevnitř. A na svou dceru pohlížel stejným způsobem – jako by jeho pohled pronikal až do morku jejích kostí. Možná, že Camille o tom muži věděl mnohem víc, než jí prozradil, a najal jí, protože si chtěl svoje podezření jen potvrdit. Samozřejmě ale nešlo vyloučit ani možnost, že ji mučil prostě, protože mohl. Dobře si pamatovala, jak Suzette po jeho návštěvách plakala – a to byla dívka, která se dokázala vyrovnat se všemožnými požadavky od všech druhů zákazníků. Madeleine také přemýšlela o tom, jak jí odmítl prozradit, co by se stalo, kdyby pro něj požadované informace nedokázala získat. Výsledek si ale dovedla představit: nedal by jí ani peníze, ani další zakázku. Zůstala by v nevěstinci do konce života a nebohý Émile s ní. A Camille by se mohl vždycky rozhodnout ji za její selhání potrestat, jednoduše proto, že měl tu moc. Protože to byl takový druh člověka. „A nezapomeň mu dát něco k snědku,” přerušil její myšlenky Reinhart. 99
„Ano, pane. Seženu mu nějaké krmivo.” Při cestě z dílny Madeleine, která už se nemohla dočkat chvíle o samotě, zahlédla, jak Véronique zvedla panenku. Nebyla hotová, její porcelánová hlava visela na jednu stranu a její obličej byl prázdný. Nedokázala přesně říct, co ji na tom pohledu znepokojovalo. Ale cítila v sobě vtíravý, nepříjemný pocit, jako kdyby se pokoušela vybavit si polozapomenutý sen. „Otec mi ji pomáhá vyrobit,” vysvětlila Véronique, když si všimla, že Madeleine zírá na panenčinu nedodělanou tvář. „Chtěla bych její oči udělat tak, aby se pohybovaly.” Madeleine mlčky přikývla, protože si nebyla jistá, co na to říct. Jaké dítě by si asi přálo panenku, jejíž oči se pohybují? A jaká dívka by toužila něco takového vyrobit? Ze začátku si myslela, že je Véronique nevinná a nezkušená, ale postupně zjišťovala, že v některých ohledech oplývala neobvyklými vědomostmi. A v jiných byla zatraceně zvláštní. Když se vrátila zpátky do svého pokoje a zula si boty, vybavila se jí dávno pohřbená vzpomínka na muže v bílé paruce s tváří zvrásněnou jako zmuchlaný papír. Jeho paruka páchla odporným ořechovým puchem, jako kdyby si z ní nějaké dávno uhynulé zvíře kdysi udělalo hnízdo. Muž si ji brával na klín, jako kdyby byl jejím dědečkem. A jednou jí za „odměnu“ přinesl zbrusu novou panenku s porcelánovou hlavičkou. Cítila, jak se jí ústa zalévají žlučí. Zavrávorala a na okamžik se musela posadit, sklonit hlavu a zavřít oči. Hloupá holko. Už to máš dávno za sebou. Od té doby uběhlo už kolik, deset let? Ještě víc? Maman prodávala pucelages svých dcer v raném mládí, tehdy za ně totiž dostala tu nejlepší cenu. Pak je děvčata umyla vodou smísenou s kamencem a Maman prodávala jejich panenství znovu a znovu. Tvrdila, že jí to trhá srdce, ale nemá na výběr, protože jejich otec nebyl za života k ničemu a ona se musí postarat, aby neskončily na ulici. To byla možná pravda, jenže nijak neulehčovala jejich utrpení, zvláště ne malé Suzette. Madeleine 100
měla na starost ji umýt a obléknout předtím, než přišel její čas – a musela to dělat stále dokola, zatímco její tělo pokrývalo čím dál víc modřin od zákazníků. Zatlačila ty vzpomínky zpátky do nejhlubšího kouta mysli. Proč se tím teď zabývat, když už od těch událostí uběhly dlouhé roky a od smrti Suzette celé měsíce? Musela se soustředit na současnost. A na to, aby Émilovi zajistila budoucnost. Bylo načase zjistit nové informace – objevit něco, co by jednou provždy vyjasnilo, co je Reinhart opravdu zač. Když Madeleine vešla do kuchyně, aby splnila zbytek svých povinností, spatřila Josefa sedět u krbu a čistit pánovy boty. Chvíli jen tak stála ve dveřích a pozorovala, jak usilovně leští kůži. Pod košilí vyhrnutou nad lokty se mu rýsovaly svaly. Na okamžik přestal a pohlédl na ni. „Všechno v pořádku?” ujistil se. Vůbec nic, odvětila v duchu. Nahlas ale řekla: „Na Pont Neuf rozdával muž letáky s informacemi o zmizení švadleniny dcery. To znamená, že už zmizely nejméně tři děti. Možná čtyři.” Josef přikývl. „O té dívce jsem dnes ráno slyšel od jednoho komorníka. Jmenuje se Nicole. Poslali ji něco zařídit na Rue Galande a už se nikdy nevrátila. Má jí být patnáct let, je to hezká dívka. Taky mi říkal, že se mezi lidmi vypráví o muži oblečeném v černém, který děti z ulic unáší.” „Co je to za muže?” „To nikdo neví. Ale povídá se, že za těmi zmizeními stojí právě tenhle člověk.” „A co s nimi dělá?” Josef jí pohlédl do očí. „O tom radši nechci přemýšlet, Madeleine.” „Ne, já taky ne.” A přesto na to nedokázala přestat myslet. Vzpomněla si na osiřelé sestřičky unesené z Marché des Enfants Rouges a vydražené tomu, kdo nabídl nejvíc. A pak vyhrkla: „Potkala jsem na ulici svoji matku.” Nevěděla, proč v sobě náhle pocítila tak neodolatelnou potřebu se s tím Josefovi svěřit. 101 Ukázka elektronické knihy