„A nikdo jiný by ho nepohlídal?” zeptala se poněkud smířlivěji, protože nechtěla vypadat jako příšerná fúrie, která se v ní schovávala. „Ne, k úplně cizím lidem ho dávat nebudu. Vás zná,” Cyril přešlápnul z nohy na nohu a v jeho tváři byla znát čitelná únava. Bylo mu jasné, že Jolanu otravuje, ale dneska za matkou musel. Když vynechal jenom pár dní, nestíhal pak dát dům do relativního pořádku ani z toho nejhoršího. Kromě toho v baru byla rezervačka na rozlučku se svobodou, což se pokaždé protáhlo až do ranních hodin. Kluka někomu pro dnešek udat musel. Axel těkal očima z jednoho na druhého jako pejsek v televizním pořadu z útulku, který prosí, ať se ho proboha někdo ujme, ale zároveň zvědavě okukoval červený sporťák. „V pohodě. Pojede s náma,” ozval se najednou Dan, který o ničem dlouho nepřemýšlel a udělal vždycky všechno, co ho napadlo nebo mu přišlo správné. Kamarádi mu přezdívali rytíř Pudovkin, ale to Jolana ještě netušila. „Cože?” Jolanin hlas vyletěl do vysoké fistule. Měla pocit, že se snad zbláznil. Copak potáhnou na romantický víkend cizího kluka? To snad nemůže myslet vážně. Jenže očividně to vážně myslel. „Chtěl bys jet s náma?” přidřepl před něj, „užs jel někdy takovýmhle fárem?” „Ne, nejel a jes, jestli to nevadí, jel, jel bych rád.” „Tak to musíme napravit, jasná věc,” dal Axelovi placák a rozcuchal mu vlasy. Jolaně se zatmělo před očima, 97
ale i tak si stačila uvědomit, že kluk nemá čepici. Je pod nulou a mrzne a nikdo mu nedal čepici, to snad není možný. Několikrát se nadechla a hodně se snažila ovládat, ale moc jí to nešlo. „Vždyť se nám do auta ani nevejde, vzadu je místo sotva na kufr a taky nemá sedačku. Dítě musí mít sedačku, ne? A taky nějaký věci. Oblečení, čepici a já nevim kurva, co všechno děti ještě potřebujou!” Musela se hodně přemáhat, aby se nerozkřikla, a na chvilku jí napadlo, že odejde a nechá je tam. „Na pumpě koupim podsedák, čepici i nějaký triko, dobře?” usmál se na ni, jako by se vůbec nic nedělo. Jako by byli nějaká normální rodina, která se dohaduje před odjezdem o tom, kdo zapomněl doma ten podělanej batoh, v němž mají zubní kartáčky. „Koukám, že všechno řešíš výhradně na pumpě,” odsekla. „Na pumpě se dá vyřešit skoro všechno,” položil jí ruku na rameno a políbil ji na tvář. Stáhlo se mu hrdlo a věděl, že se možná naštve a odejde, ale nedokázal tam toho kluka nechat. Nemohl. Ukázal mu, jak se má nasoukat na zadní pidisedadlo, a s Cyrilem si vyměnil číslo na mobil. „Asi je jiná doba a já jsem fakt stará,” mumlala si polohlasem, když se usadila na místo spolujezdce a cítila, jak v ní vibruje vztek. Otočila se na kluka, kterému by nejradši jednu vlepila, ale místo toho se ho pokusila připoutat pásem. „Pásy tady samozřejmě nejsou,” nadávala a šátrala po sedadle v malém prostoru, až si zlomila nehet. 98
„Kurva, kurva,” syčela a jestli jí ještě před chvílí napadlo, že by mohla navrhnout, aby jeli jejím prostornějším autem, tak teď to schválně neudělala. Ať si to všichni vyžerou. Naklonila se ještě nad klukem, aby mu pomohla sundat bundu, s níž zápasil. Její vlasy ho šimraly ve tváři a připomnělo mu to mámu. Taky má dlouhý tmavý vlasy, i když ne takhle lesklý a voňavý. Nemohl si pomoct a rychle ji pohladil. V ten okamžik se z Jolany vyvalila celá nálož citů, kterou měla bytelně uzavřenou hodně hluboko v nitru. Tělo jí strnulo v paralyzované pozici jako při dětské hře na sochy a v tu chvíli zkameněla. Trvalo to sotva sekundu, ale jí to přišlo jako věčnost. Poté se beze slov posadila na sedadlo spolujezdce a nasadila si sluneční brýle. Ještě několik minut nemohla skoro dýchat. Téměř celou cestu Dan mluvil, Axel sem tam něco prohodil a Jolana mlčela. Viděla, jak se Danovi v hlavě otáčejí kolečka a hrozně rád by jí vysvětlil své náhlé rozhodnutí, ale nechala ho vařit ve vlastní šťávě. Když jí podával napůl snědenou tabulku čokolády s pohledem provinilého dítěte, tak ji jeho nápaditá snaha si ji udobřit nakonec rozesmála. „Nic divnějšího než tenhle výlet nás tří svět neviděl,” neodpustila si a Dan ji pohladil po stehně. „Když jsem byl malej, tak jsem udělal takovou úmluvu s Bohem, že když nám pomůže, tak já budu pomáhat všem, který to potřebujou, celej život. On to splnil, tak já musim taky,” začal vykládat, protože měl pocit, že jí to dluží. 99 Ukázka elektronické knihy