Hm! „Sluší vám to.“ „Děkuji.“ Minutu ticha přerušila Uljana svým dotazem.“ „Jak jste se dostal přes most?“ „Svezl mě chlapík ve staré dodávce. Jmenoval se Ersik.“ „Vážně se tak jmenoval?“ „Ano.“ „Zřejmě jsou jeho rodiče Latgalové, stejně tak jako mnozí v Lotyšsku,“ podotkne Uljana. „Nějaký prapůvodní kmen?“ „Etnografická skupina obývající Latgalsko.“ „O těchto skupinách moc nevím,“ položím své ruce na stůl. Vyhrnul si rukáv a Uljana si hned všimla vypálené značky na jeho ruce. „Od čeho to máte?“ „No, víte…“ „…nechci vyzvídat,“ přeruší mě. Nechtěla vyzvídat, ale nemohla z jeho popálené ruky spustit oči. „Když vás něco zajímá, je to v pořádku. Mnohdy je to jen zájem, považovaný druhými za zvědavost,“ vysvětluje a pohlédne na vypálenou značku. „Bolelo to?“ „Jenom v první chvíli.“ „Co se vám stalo?“ „To mám od kytky.“ „Od kytky?“
„Snažil jsem se dostat jednu květinu do vody. Jeden list vystřelil jako elastické chapadlo medúzy a popálil mě.“ „Zajímavé.“ Hm! „Co bylo dál?!“ ptá se Uljana. „Kytka zmizela ve vodě a já vyrazil na nádraží.“ „Nevěřím, že to bylo všechno,“ Uljana mě chytne za ruku. „Nevím, jestli byste mi uvěřila.“ „Proč to nenecháte na mě.“ „Opravdu?“ „Zkus to!“ Začala mi tykat? V tom se u jejich stolu objevila obsluha s kávou a dezerty. „Nevadí, když si budeme tykat?“ „Ne.“ „Dobře,“ pousměje se a její ruka se stáhla zpět. Mezitím si osladila svou kávu. Kostka cukru zmizela v černé tekutině. Její oči se leskly a žadonily po dalším příběhu, který jsem nakousl. „Bylo to spojení mezi velmi zvláštní květinou…,“ pokračuji. Uljana pokynula hlavou a její úsměv jen vypovídal o tom, že její zvědavost ještě nedosáhla uspokojení. „…věděl jsem, že květiny nemluví, ale z hloubi duše jsem si přál, aby promluvila. Tento podivný návštěvník z vesmíru však mlčel. Jediné, co se doopravdy uskutečnilo, bylo spojení, které bylo po nějaké době přerušeno. A v místě doteku se objevila bílá kropenatá skvrna,“ ukazuji na místo, které je podobné popálenině. „Žádná telepatická komunikace?“ ptá se.
„Četla jsi snad někdy něco o této možnosti?“ „Zajímám se o věci, které nejsou, až tak obvyklé. O spirituální sílu, o hlubší podstatu vnímání našeho vědomí, a jestli věříš, že ta květina je z vesmíru, tak ti to budu věřit. Vesmír je pro nás stále neznámý prostor. Tajemný a neprobádaný.“ Opravdu byla zvláštní. Popíjeli jsme kávu a mezi vyprávěním o vesmíru, a přírodními jevy na Zemi, snědli všechny zákusky. Poté zaplatili a opustili zdejší kavárnu. „Projdeme se,“ ukazuji rukou k parku. „Ráda se s tebou projdu,“ podotkne a chytne se mojí ruky.
Lucavsala park Nabídl jsem ji rámě a začal ji vyprávět o své práci v Dánsku. Následně pak mé návštěvě v Limnologickém institutu ve Vehendi. Její úsměv byl známkou, že jí to opravdu zajímá. „Estonsko, i Lotyšsko je plné neuvěřitelně krásných přírodních míst,“ konstatuje. „Jezera, hory, údolí…“ „…a sníh,“ přeruším ji. „Měl bys to vidět v létě.“ „Už jsem tu v létě byl…ehm, vlastně, v Estonsku.“ „Přítel biolog.“ „Ano.“ Její připomínka na Jaana ve mně vyvolala pocit smutku. Uljana si toho hned všimla. „Co se děje?“
Ukázka elektronické knihy