MOJE AFRICKÁ ODYSEA
doposud. Salimovi dávám poslední autíčko, které mi z hraček zbylo a v očích mám slzy. I on pochopil. Drží se mě jako klíště. Loučím se s kluky, se kterými jsem ve volných chvílích hrál fotbálek. Loučím se s kluky, kteří denně v korunách vysokých palem hledali tučné červy. Loučím se s kluky, kteří vždy časně ráno chytali ve vysoké trávě ještě ospalé kobylky. To jen proto, aby jejich strava byla alespoň z části masitá. Je to dojemné, ale nedá se nic dělat, je čas jít. Vesničané nám pak mávají až do chvíle, kdy náš džíp zmizel v buši. Sanniquelle je odsud vzdáleno 160 kilometrů. Máme před sebou tedy dlouhou cestu, na jejímž konci jsou již Mustafa a Alvi. Ve Gbarnze přibíráme do vozu jednoho z egyptských kolegů, který byl na výpomoc vyslán z Kakaty. Z Monrovie do Kakaty je to pouhých 50 kilometrů. Toto místo, v němž působili i pozorovatelé UNOMIL a které leží na hlavním tahu, jsem již jednou navštívil. Stanoviště bylo velmi dobře zařízeno, a tak nebylo divu, že všichni přítomní tam byli spokojeni. Nic jim nechybělo. Egypťan měl proto z pobytu v Sanniquelle hned od počátku obavy. Když jsme byli asi v polovině cesty, Arab si uvědomil, že mu v kapse zůstaly klíče od džípu, kterým do Gbarngy přijel. Nikomu je nepředal! A tak jsme otočili a jeli zpět. Ve Gbarnze George vystřídal a sám si sedl za volant. Následovala šílená a riskantní jízda. Pedál plynu byl neustále sešlápnutý až k podlaze. Řítili jsme se po asfaltové komunikaci, na níž se vyhřívaly zelené a černé jedovaté mamby, které nestačily před autem včas zmizet a pak se na silnici v poslední své chvíli jen svíjely. Po třech čtvrtinách cesty, kousek za Gantou, byl asfalt vystřídán šotolinou. Ostřejší zatáčky jsme projížděli smykem a za námi zůstala jen hustá clona prachu. Po několika desítkách kilometrů jízdy džunglí přijíždíme do Sanniquelle. Alvi měl pravdu. Je zde o něco chladněji a i dýchacímu ústrojí se ulevilo. Náš pobyt je limitován pěti dny. Tato doba totiž zbývá do oficiálního ohlášení konce odzbrojovacího procesu. Ale opět o tom silně pochybuji. Je jasné, že všechny zbraně nebudou odevzdány. Ozbrojených bojovníků, kteří jsou k tomuto aktu připraveni, je však ještě mnoho. Oba dva naši kolegové, předchůdci, se nouzově, se svolením guvernéra, nastěhovali do jeho rezidence. Kde ale budeme bydlet my, není zatím jasné. WC s koupelnou guvernér zamykal, cisterna s pitnou vodou tu není. V železné zásobě nemám ani já byť jen jedinou její kapku. Zbyla mi však ještě troška domácího tekutého léku – slivovice. Chybí nám i kuchařky. Společně pak přemýšlíme o způsobu přežití. Budeme se muset držet hesla „Překonej sám sebe a vytrvej!“. V případě, že se situace rychle nezmění, k pití bude asi vlastní 98
GBARNGA, SANNIQUELLE, MONROVIA
moč. Nechci své tělo přivést do stavu absolutní dehydratace. Člověk pak slyší přesýpající se ledvinové kameny. Nejbližší zdroj vody je asi 500 metrů od nás, ale voda je tak špinavá, že se v ní nedá ani prát. Otázka bydlení byla vyřešena. Nastěhujeme se do rezidence. Zatímco Mustafa a George měli každý pro sebe svou vlastní místnost, my se „zabydlíme“ v předsálí guvernérovy pracovny. Na zemi je ušpiněný huňatý koberec, k vybavení patří ještě široká křesla s potrhanou koženkou, prosezený koženkový gauč a dřevěný stůl se židlemi. Jinak je to jednopatrová budova s mnoha místnostmi, postavená do tvaru písmene L. Jednu z prostorných místností přízemí využívá organizace HACO ke skladování pytlů s rýží. A právě odtud je cítit nepříjemná myšina. A od generátoru, který řval pod okny, k nám pronikaly výfukové zplodiny. Jediným kladem těchto chvil bylo setkání s Nurou a Denisem. Část praporu, se kterým tu jsou a kterému velí major Bindava, bydlí nedaleko od nás. Když se oba vojáci dozvěděli, že jsme přijeli do Sanniquelle, hned si mě našli. Již delší dobu ode mě nedostali nic na přilepšenou, a tak jsem jim dal alespoň dvě polévky Maggi. Sloužit nám bude pouze Denis. Setkání s guvernérem nebylo nikterak příjemné. Byl to podivín. Vůči nám se choval velmi odměřeně, nechtěl s námi vůbec komunikovat. Byli jsme mu jakoby na obtíž. George ho ale přesto přemluvil, aby dveře od koupelny a toalety nezamykal. Bylo tak o jednu starost méně. K dispozici jsme měli pouze jeden větší kbelík, a tak Denis kmital ke studni a zpět. George si z Monrovie přivezl tranzistorové rádio, které koupil na trhu. Zkoušeli jsme na vlnových rozsazích něco naladit. Chytili jsme ale pouze jednu místní stanici, která začala před několika dny vysílat. Jednou, když guvernér přišel do úřadu a procházel místností, ve které jsme spali, viděl rádio na stole. Všichni jsme byli svědky toho, jak si ho guvernér bez svolení vzal a odnesl do pracovny. George se naštval a hned šel za ním. Byl však z místnosti vykázán s tím, že radiopřijímač bude vrácen po zprávách. Guvernér však odešel někam ven, aniž by svůj slib splnil. George neváhal, svou věc si vzal zpět a schoval ji. Mustafa jezdil často do okolí. V objektu bývalých kasáren se dohodl se správcem na tom, že se tam budeme moci občas vykoupat. A tak jednoho dne moji tři kolegové nasedli do džípu a odjeli. Guvernér si ale myslel, že jsme pryč všichni. Já jsem na ně čekal v místnosti, kterou obýval náš šéf. Seděl jsem na židli, schován za otevřenými dveřmi. Ani jedny se nedaly zamykat. Najednou jsem slyšel kroky. Guvernér, aniž by mě zaregistroval, vešel dovnitř. Na nízkém stolku ležela holicí 99
MOJE AFRICKÁ ODYSEA
souprava. Když se k ní již skláněl, zakašlal jsem. Guvernér se lekl a trhl sebou. Okamžitě se zeptal, proč jsem se nejel koupat i já. Chtěl jsem říct, že právě kvůli němu, ale on to asi pochopil, vycouval a bez dalších řečí zmizel. Mustafa však stejně před ukončením pobytu v Sanniquelle o své holicí potřeby přišel. Pachatele nebylo třeba hledat. Postižený se s tím však smířil, měl ještě jednu náhradní. Tři dny po našem příjezdu byla v přízemí uvolněna jedna malá místnost, do níž jsem se měl společně s Georgem nastěhovat. Protože okno kanceláře, která tam dříve byla, bylo vyskleno, otvor byl zakryt pouze deskou ze sololitu. Elektrikář od HACO týmu nám do místnosti natáhl dráty a dal nám žárovku. Svíčku jsme používat nemuseli. Každý den večer, a zvláště pak nad ránem, pronikal oknem dovnitř zvenčí citelný chlad. Matrace jsme nechali v Naama a tak mě napadlo použít jako náhražku vyjímatelné koženkové části křesel z předsálí guvernérovy pracovny. Denis mi je večer vždy přinesl a ráno je dal na své místo. Před spaním jsem si oblékal teplákovou soupravu a teplé ponožky. Teprve pak jsem vklouzl do spacího pytle. Spalo se mnohem lépe než v Naama. Odzbrojování tu probíhalo podobně jako v našem bývalém působišti. Odbavovací linka však byla pod střechou, ve velkém sále domu kultury, pouhých dvacet metrů od rezidence. Fax, který tu byl instalován, chrlil denně jednu zprávu za druhou. Jedna z nich dokonce hovořila o tom, že bych se měl vrátit do Naama a vystřídat Mohammeda. Bylo to však velice málo pravděpodobné, protože odzbrojování tam již skončilo a vše nasvědčovalo tomu, že nejen zbytek praporu ECOMOG, ale i náš Egypťan, budou odtud co nevidět odsunuti. Do Sanniquelle se přijel podívat i Abbu Bakkar. V rámci kontroly svých podřízených zavítal i mezi nás, aby nás požádal o pomoc při odzbrojování ve Gbarnze. Počet bojovníků je stále značný. Jeden z nás tam musí být. Protože jsem se již jednou při této akci „ulil“, budu to určitě opět já, kdo tam bude poslán. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Až Mustafa rozhodne, budu vědět víc. Podle další zprávy se máme po ukončení své činnosti v Sanniquelle přesunout někam do okolí Gbarngy, do místa zvaného Cari. V této lokalitě jsem již byl jednou. Přespal jsem tam v motorestu „VILLA DE CLASIC“. Měli bychom se stěhovat již za dva dny. Všechny zvěsti tohoto charakteru bylo nutno však brát s rezervou. Do Sanniquelle přijela z Naama i zbylá část týmu HACO. Opět jsem se setkal s Konou a Henriettou. Ihned od Mustafy obdržely malá kamna na tekutá 100 Ukázka elektronické knihy