Roman Bureš
„Zase ty tvoje konspirace. Zamysli se nad tím, kdyby lidi pokaždé, když si jdu ukrojit večeři, cítili bolest, zákonitě by museli zešílet. A že u toho bečí a poulí oči? To přece dělají i ovce, když jim farmář stříhá vlnu. Chceš tvrdit, že i to je bolestivé?“ „Trochu inteligentní být musejí,“ trvala na svém. „Vždyť umějí poslouchat příkazy.“ „To umí každý čokl. Dokonce i zkrocená pavoučice.“ „Používají nástroje,“ vytasila se s novým trumfem. „Na venkově okopávají záhony, pod Pandemoniem hloubí metro.“ „To, že mají protistojný palec, ještě neznamená, že jsou inteligentní,“ vysvětloval trpělivě Samael. „Musíme jim zašívat hubu, protože si do ní pořád něco strkají. Vždycky, když sežerou jablko nebo švestku, pozvrací se a strašně nafouknou, ale to je neodradí, aby to udělali znovu. To podle mě moc o inteligenci nevypovídá. Nemluvě o tom, že ohryzaná jablka se blbě prodávají.“ „Fajn, už se o tom nebudeme bavit,“ rozhodila rukama a vstala. Samael si ji však k sobě přitáhl. Trochu se vzpírala, trochu spolu na oko zápasili, ale nakonec to skončilo polibkem. ***
98
Inferium
Velké zemědělské usedlosti vystřídala v následujících dnech políčka drobných rolníků. V dálce z vrtů šlehaly k nebi věčné plameny. Čtvrtého dne před půlnocí vjel vlak do cílové provincie. Temnotu za okny ozařovala kromě několika sloupců věčného ohně také planoucí písmena, která tvořila slovo MARDUK. Zapískaly brzdy a vlak notný kus před konečnou stanicí začal zpomalovat. Nakonec zastavil na malém nádraží s prkenným nástupištěm a nápisem PRAŠNÁ KŘOVINA. Až na konečnou dojela sotva třetina pasažérů, a to pravděpodobně jen proto, že byl svátek, během něhož se tu konaly výroční trhy. Na cestující, kteří přijeli domů, čekali příbuzní a přátelé. Zbytek byli obchodníci ve fracích, kteří měli zamluvené drožky. Na temném prostranství za nádražní budovou brzy zůstali jen Samael s Lilith. „Je to trochu strašidelný,“ špitla Lilith a sundala si lehkou větrovku. Nacházeli se poměrně vysoko a i po setmění tady bylo horko. Samael byl zvědavý, jak bude v pravé poledne. „Chtěla jsi dobrodružství, tady ho máš,“ šklebil se sebevědomě. „Jen musíme sehnat nějaký nocleh.“ Ale i on měl sucho v ústech. Je to teprve pětadvacet let, kdy místní horalé zavraždili knížete Marduka, vzbouřili se Satanově moci
99
Roman Bureš
a do planoucí hranice války tak přidali vlastní polínko. Neměl tušení, jak se budou domorodci dívat na dvojici mladých démonů přicházející přímo z Města. „Potřebujete vodvoz?“ Ze tmy se vyloupl podsaditý démon, jemuž se z kostkované košile valilo pivní břicho a na širokém hrudníku se blýskal medailon pověšený na zlatém řetězu. Mohutnou čelistí drtil žvýkací tabák. „Chtěli bychom do penzionu…“ Samael začal hledat po kapsách letáček, který si vezl z Pandemonia. „Penzion U stažené kůže,“ doplnila Lilith. Démon vyplivl táhlý tabákový flusanec. „Tak tam vás můžu vzejt, ale rovnou vám řikám, že bude plno.“ Jeho akcent by se v útulné pandemonské hospůdce stal předmětem vtípků, ale tady na něm nebylo nic zábavného. „Jsou trhy, tak je vlastně všude plno.“ Samael si s Lilith vyměnil znepokojený pohled. S tímhle tedy nepočítali. „Ale v mým hotelu zbývá poslední pokoj, dybyste měli zájem…“ Oba se shodli, že by zájem měli. „Za čtvrt talentu to budete mít i s vodvozem,“ upřesnil a vyschlou zem zavlažil dalším flusancem.
100 Ukázka elektronické knihy