Břetislav Ditrych: Jiné sestry
Marie Heritesová muži a dceři Božence, „jak se Mařka do všeho vpravila, jak umí hospodařit.“ Chystají křtiny. Kmotrou bude babička Marie, kmotrem americký lékař. Tak tedy Marie Jana. Proto se později v některých dokumentech objeví Marie J. Pohlednice z Bay City 7. listopadu 1906: „Malá i velká Márinka zdrávy. Oznamte všem přátelům a známým. Marie.“ Tatínkovi děkuje za slova, jimiž vnučku přivítal do světa. „Schovávám Tvé dopisy, aby si je holčička mohla přečíst, až bude velká… Vypadá opravdu jako malá princeznička.“ O měsíc později vzala opět do rukou své milované housle. Zpráva, kterou jsem nalezl v knize se zvláštním názvem Gramatika etiket gramofonových desek. Neumím ji ověřit. Říká, že německo-francouzská firma ITMC (International Talking Machine Co.) měla pobočku ve Vídni i v Praze, kde od roku 1906 pořizovala nahrávky. Pobočku vedl obchodní zástupce pro české země brněnský podnikatel Zikmund Geiger, po něm pražský obchodník Diego Fuchs. A mezi českým repertoárem měly být jediné dvě nahrávky houslistky Marie Heritesové. Pravděpodobné však je, že další nahrávky byly pořízeny v Americe. Přiznávám, že jsem neslyšel ani jednu. Možná bych měl pátrat dál. Koncem ledna 1907 odplula čerstvá babička Marie Heritesová parníkem Auguste Victoria z New Yorku do Evropy. Původně měl námořní linkou cestovat Josef Kohn – nakoupit strojní zařízení, ale projekt byl odložen a lodní lístek využila tchýně. Tak byli ostatně domluveni. Marii trochu mrzelo, že v původním plánu s ní Josef nepočítal. „Vloni jsem jet mohla, teď by mě tu nechal s malým dítětem samotnou,“ postěžuje si rodičům. Cesta vlakem, lodí a znovu vlakem z Hamburku do Prahy trvala dlouhých 12 dní. Ale vraťme se zpátky do Bay City. Manažer Johnston přislíbil Marii Kohn-Heritesové vystoupení na podzim. Pořád hledá stálého 98
Znovu za mořem
pianistu. „Muž mi dá (totiž doufám, že jen půjčí) 3000 dolarů na reklamu, z toho bude 20 % pro manažera… Teď, nebo nikdy! Hlavní je, že se uplatní mé umění, kdoví, jak by to bylo za rok.“
LETÍM NAD TOU VŘAVOU Blíží se 27. únor, narozeniny Františka Heritese. Marie vzpomínala na oslavu 50. narozenin v roce 1901, tehdy hrála s Jaroslavem Kocianem v Besedě, rok nato už v Paříži. A připomíná i narozeniny v roce 1905, kdy byla naposledy doma. Zajímavá poznámka: „Tenkrát byl Josef u nás, i Vrchlický a několik dalších přátel…“ V dopise otci dodává: „Zatím cvičím jen doma, ale věř, že toužím ještě ve světě něco udělat jako umělkyně, protože vím, že něco umím.“ I my jí jistě věříme. Koncem března 1907 děkuje František Herites „milému příteli a zeti“ za dopis z poloviny měsíce. „Vyplývá z něj,“ píše, „že jsi spokojen a šťasten, též vnučka vystupuje z řádek Tvých v obraze velmi příznivém. Budu se těšit na její slavnostní příjezd do Evropy.“ Pak podrobně informuje Josefa Kohna o politické situaci v Čechách. V dubnu má do Prahy přijet císař, už se staví slavobrány, stožáry, chystají proslovy. „Někde je to Potěmkinova ves,“ přiznává, „městská rada zahaluje průlom domu U Klíčů, kterým ‚bestia triumfans‘ tak zbytečně zkazila Malostranské náměstí, aby císař neviděl její barbarství. Ověnčí se a opentlí šeredné zdi, jež nás obyčejné chodce v těch místech tolik již let straší a hrůzou naplňují,“ stěžuje si. To bohužel dobře známe i z pozdějších desetiletí. „O věcech literárních ani psát nechci, pokračuje, nejraději bych zapadl do svých někdejších samot, kdyby to bylo možné, ale to nejde, a tak se jen s hořkým úsměvem dívám kolem sebe, jak se roztahují všude lidé prázdní a neužiteční, i já se musím poměrům 99
Břetislav Ditrych: Jiné sestry
a osobnostem přizpůsobovat, ačkoli svou duší vysoko letím nad tím vším, nad tou vřavou.“ Trpká slova, smutné a upřímné doznání. Výjimečného člověka s mimořádným talentem, který se musí neustále přizpůsobovat. Aby se postaral o rodinu, vyšetřil čas na psaní. Když bylo Márince půl roku, vypravila se s ní Marie do Čech. Plánovala to v dopise rodičům už začátkem března 1907. Současně oznamuje, že pilně cvičí s klavíristou panem Whitem, hraje Paganiniho a Beethovenův koncert, mimochodem oba velmi náročné. A vyslovuje přání – v létě by se s nimi chtěla představit s Českou filharmonií. Jistě odvážné přání. Vyplní se? Koncem března reaguje na sdělení tatínka, že dům ve Vodňanech je konečně prodaný. Věří, že především tatínkovi tak ubylo starostí. Zmiňuje, že Josef letos zakoupil akcie uhelné a telefonní společnosti. Jen drobnost z domácnosti Marie: Franc s Louisou nedávno odešli, Franc myslel, že víc vydělá v cementárně. Nedopadlo to, rádi by se vrátili, mají malé dítě. V polovině dubna 1907 zve Josef Kohn Františka Heritese k návštěvě Ameriky. Nebylo to poprvé. Rád by pozval i Svatopluka Čecha. A 16. května hlásí do Prahy Heritesům, že obě Mařenky odplují směrem do Evropy na palubě lodi Pensylvania 25. května. Josef s ní plul před dvěma lety, je nejlepší, uklidňuje Františka a Marii, jede pomalu, 13 mil za hodinu, plavba do Hamburku trvá 12 dní. „Nic se na ní nehne, je klidná a majestátní jako pyramida. Kapitána znám, odporučím Mařenku osobně, nedávejte proto najevo žádnou obavu. Chce vás překvapit v Praze,“ končí dopis, a pak přesto navrhuje, aby ji tatínek očekával v Hamburku. Ve stejné době zmínil, že by finančně podpořil vyhlášení ceny za dramatickou tvorbu. Přesnou nabídku neznáme, ale František Herites je v odpovědi z 5. května spíše skeptický: „Je to sice rozhodnutí krásné a ušlechtilé, ale musíme se starat, aby Tvůj značný dar nebyl stržen ze své výše a zavlečen do vřavy našich stranických zápasů 100 Ukázka elektronické knihy