Poděkování čajové růži Zas a zas chci se Tě dotýkat, jak snivý motýl koberců květin ze zahrad, zlehounka usednout, šťasten Tě ochutnat, vznášet se klidem dnů, dávný řád světu dát. Za chladných rán budit se ve Tvém objetí, schoulit se do Tebe, když soumrak přiletí, plamínky požárů za bouří rozdmýchat, zbylými časy jít, světlem i tmou, s Tebou a napořád. Zas a zas děkuji čajové růži, královně ze zahrad, že laskat mohu Tvou kůži, že mám Tě s kým srovnávat. Jirka
98
Večerní nostalgie Na kočičích hlavách dozněl klapot střevíčků, bodavé ticho vklínilo se do fasád, do slunečních hodin vplétá času přesmyčku paprsek poslední, než za obzorem půjde spát. Chvíle jak stvořená k zažehnutí svíčky, ruce ti klesly v klín i s knížkou rozečtenou, do dětství touláš se, a myslíš na střevíčky, a starý známý splín odmyká komnatu uzavřenou. Svíce je netknutá, tmě oči uvykly si, v střevíčky obutá tančíš, tak jako kdysi... Život je žár i chlad, i kniha nedočtená, a růže čajová si voní ze zahrad, pro srdce básníka, jak milovaná žena... Jitka
99
Studnice stinného klínoví V sametu teplého soumraku uvízla jsi mi v náruči, a touha těl brání rozpletení. Vzdáleně slyším tiché steny, a vůbec za nic už neručím v magnetů prsů omámení. Do dlaní beru hlavu Tvou, broskvový klenot rtů a očí, život se žije právě teď! A čelem klidně prorazím i zeď, jak se svět náhle v protisměru točí. Začíná být nebezpečno v kolotoči horkých těl, ve vichřici láskohraní. A věrný pes, co v nohách lůžka často ležet směl, teď prudké vášni zděšeně se straní. Dlaněmi, ústy chutnám vše, co na ženě možno je ochutnat, obliny ramen, pulsot hrdla i hebkých ňader vinohrad. Klidně vám prozradím tajemství, jak ženu lze vroucně milovat,
100 Ukázka elektronické knihy