„doslovné“ opakování exemplárního jednání představuje prvotní fixaci smyslu: „Slavnost a svátek není nic jiného nežli návrat prvního dne stvoření, toho nejsilnějšího dne, kdy všechny věci byly vytvořeny tak, jak jsou, a proto slavnostní den má zvláštní moc a sílu. To je to ‚Ach ty Štědrý večere / noci divoplodné‘.“309 Rituál jako opakované vtělení prvotního jednání proto představuje v Patočkově výkladu zároveň překonávání, katarzi původních pocitů strachu, vítězství smyslu nad nesmyslem, řádu nad chaosem. Rituál začleňuje člověka do smysluplného světa: „V ritech, tancích, obřadech, iniciacích, obětech se člověk chová nikoli k jednotlivostem, vstupujícím do možností udržovat se v pulsujícím rytmu potřeb života a jejich úkoje, nýbrž k celku všech možností, v nichž ho oslovuje svět.“310 Ritus představuje prvotní fixaci a vyjádření mytického sebeporozumění, nejprve gestem, jednáním, tancem, pak slovem. Zároveň je ritus v Patočkových očích povědomím o celku, který se skrývá za světem každodennosti. Božské je pro člověka mytického sebeporozumění nejen cizím a ohrožujícím, ale i zdrojem smyslu, rovinou, která vysvětluje a ospravedlňuje lidské postavení a jednání ve světě jako bytosti odsouzené k práci a smrti. V ritu je tedy skryto nejen nezřetelné povědomí o lidském údělu, ale i o periferii, která člověka přesahuje a z níž vše vchází ve zjevnost. Epos Dalším typem vyjádření mytického porozumění, ve kterém se v zatlačení skrývá povědomí o lidské pozici v univerzu i vztah k tomu, z čeho vše vzchází, je epické vyprávění. V přednáškách Platón a Evropa načrtává Patočka mytický rámec řecké filosofie na pozadí tří mýtů: mýtu o stromu poznání, eposu o Gilgamešovi a oidipovském mýtu. Tento mytický rámec ale není, jak vyjde ještě najevo, vlastní jen filosofii, ale stejně tak i evropskému umění. Vždyť právě básníci jsou vedle filosofů „nejdůležitějšími ztvárňovateli mýtů“.311 Pokusím se nyní za pomoci Patočkova výkladu Platón a Evropa, s. 218. Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, s. 462. 311 Smysl mýtu o paktu s ďáblem, s. 510. 309 310
98
těchto tří mytických vyprávění a charakteristik mytického jazyka ukázat, že pro něj mýty skrývají problematiku lidského postavení v univerzu a jeho vztah k celkové souvislosti bytí. V biblickém mýtu o stromu poznání je podle Patočky člověk jediný, kdo společně s Bohem ví, ale na rozdíl od něj nemá k dispozici věčný život. V tom je právě zachycena prekérnost lidského postavení, kdy je člověku odepřen jak ráj nevědomosti, tak i ráj věčného života. Paralelně s Patočkovými výklady Máchovy poezie lze říct, že člověk opustil kolébku dětství, a v uvědomění si neslučitelnosti věčného života s lidskou časovostí, ve vědomí smrtelnosti, začíná v tomto mýtu prosvítat lidské jinošství. Člověk se ukazuje jako bytost, která nikam nepatří, která není ani zvíře, ani bůh, která stojí mimo. Lidské jinošství je ponejprv v mýtu pochopeno negativně, připomíná Patočka, jako hřích, jako lidské prokletí.312 Stejně tak Oidipus představuje drama lidské viny. Oidipův čin je snahou o nápravu činu otcova. Každý čin, který má sloužit jako náprava, je v koloběhu odplaty novým zločinem, novým proviněním. Tak plodí v mýtu o Oidipovi otcova vina vinu synovu. Lidský život je od prvotního činu zaklet v koloběhu viny, kterým se člověk neustále snaží napravit čin prvotní, kterým narušil status quo ahistorického světa. Tento koloběh viny lze rozetnout jen přijetím viny, „říci ano ke své svobodě znamená též přitakat k tomu, že jsem vinen, se všemi důsledky, s mečem, který dopadá na mou hlavu“313. I vyprávění o Oidipovi v sobě obsahuje povědomí o lidském zvláštním postavení, že totiž v důsledku této své zvláštnosti je člověk vyhnancem. Opět se tu tedy ukazuje v Patočkově interpretaci zdůrazněná propletenost lidské posvátnosti, ale zároveň lidské prokletosti, jako důsledku lidského vztahu k celku.314 Nejinak je tomu podle Patočky v eposu o Gilgamešovi. I zde opozice hrdinů poukazuje k podobným motivům lidské viny jako v případě mýtu o stromu poznání.315 Srov. „Tyto všechny mýty mají týž smysl: člověk je zároveň bytost pravdy a ta pravda je pro něho prokletí“ (Platón a Evropa, s. 179). 313 Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, s. 366. 314 Platón a Evropa, s. 191. 315 Tamtéž, s. 188–192. 312
99
Co Patočkova filosofická, a tedy již reflektovaná interpretace těchto mýtů ukazuje, je, že již v mýtu je přítomno vědění o mocech, které ovládají svět člověka. Člověk je bytost, která mytickým slovníkem řečeno jediná společně s bohy ví.316 To znamená, že v mýtu se člověk ukazuje jako bytost žijící v odhalenosti, v nahlédnutí, a tuto prasituaci mýty podle Patočky vyjadřují. Ale tento vztah k celku, toto vědění problematičnosti, je podle něj v mytickém světě ještě pochopeno jako prokletí a je zatlačeno do minulosti. Mytický svět a lidské postavení v něm je takové, jaké je, protože se tak věci udály v dobách héroů. Událost vztahu k celku, ať už v podobě ukradení ohně, nebo snědení jablka poznání, je odsunuta do minulosti. Současnost je jen výsledkem této doby. Nic nového už se neděje. K mýtu proto patří rovněž určitý druh pasivity, která, protože lidský vztah ke zjevování je v mýtu pochopen jako prokletí, přenechává oblast jasnosti a svobody v rukou bohů. Zde je nutné se obrátit ke specifiku mytického a uměleckého jazyka. Čtenář si jistě vzpomene, že Patočka je k metaforice mytického jazyka citlivý, když v Kacířských esejích hovoří o „ontologické metafoře“,317 v které předdějinná společenství žijí. Metafora v tomto Patočkově vyjádření poukazuje na to, jak je porozumění v epickém vyprávění modelováno. To, co doba cítí, nemůže být „vysloveno pouze abstraktně, jako myšlenka, nýbrž jen jako postava a osud. A tato postava, tento osud nejsou pouhé typizace, opřené o empirii, nýbrž jsou klíčem k tajemství života a světa, jako jím byl Apollon a Dionýsos, jako Oidipus a Orestes, jako lano pletoucí Oknos, jako Pramáti země a její v nekonečném utrpení k světlu se tříbící olympské potomstvo.“318 Důraz na ontologičnost vystihuje způsob, jakým člověk tato již metaforická vyjádření chápe, jak jim rozumí. Patočka jej popisuje následovně: „Čtenář básnických děl očekává metafory jako metaSrov. „Člověk je odhalen jako bytost, která jediná z celého světa ví o téhle dvojitosti a to ji dělá zvláštní proti všemu ostatnímu, ona jediná ví – kromě bohů“ (Platón a Evropa, s. 190). 317 Kacířské eseje o filosofii dějin, s. 45. 318 Mythus v naší romantice a u Erbena zvláště, s. 69–70. 316
100
Ukázka elektronické knihy