98
5. Anexe Krymu
Časově je celá operace ohraničena několika stěžejními událostmi, přičemž různí autoři spojují začátek událostí vedoucích k anexi Krymu s rozdílnými momenty. Navíc i hloubka, do které je zkoumána posloupnost jednotlivých akcí, se velice často liší. Velmi přehledně zpracovali časovou posloupnost prostřední a závěrečné fáze operace ve studii z roku 2014 analytici Charles Bartles a Roger McDermott (viz tabulku 5.1). Tabulka 5.1: Chronologie anexe Krymu v roce 2014 7. února
zahajovací ceremoniál Zimních olympijských her v Soči
21. února
útěk ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče z Kyjeva
22. února
zprávy o vzniku jednotek domobrany na Krymu
23. února
závěrečný ceremoniál Zimních olympijských her v Soči; pokus o zrušení ukrajinského zákona umožňujícího lokálně zavést vedle ukrajinštiny druhý oficiální jazyk
25. února
ruské ministerstvo zahraničí uznává obavy Krymu ohledně budoucnosti v rámci Ukrajiny
27. února
začíná ruská vojenská aktivita na území Krymského poloostrova (obsazování vládních budov, kontrolních stanovišť a přístupových bodů); datum krymského referenda stanoveno na 25. května 2014
28. února
neoznačení ozbrojenci obsazují letiště v Simferopolu a budovu státní televize; Rusko zahajuje neohlášené vojenské manévry u hranic s Ukrajinou; zprávy o masovém přesunu ruských vojáků na Krymský poloostrov; první hlášení o obklíčení ukrajinských vojenských základen na Krymu bez pokusu o jejich převzetí (výjimkou je obsazení základen protivzdušné obrany a velitelských a kontrolních stanovišť)
1. března
Vladimir Putin žádá Radu federace o povolení nasadit ruskou armádu na Ukrajině; většina ukrajinské vojenské infrastruktury na Krymu je již obklíčena či obsazena neoznačenými ruskými jednotkami
3. března
datum konání krymského referenda přesunuto na 30. března 2014
6. března
datum konání krymského referenda přesunuto na 16. března 2014
7. března
vojáci, kteří se účastnili vojenských manévrů u hranic s Ukrajinou, se vracejí do kasáren
16. března
krymské referendum
17. března
Rusko uznává platnost krymského referenda a zahajuje proceduru formální anexe
18. března
maskovaní ozbrojenci obsazují zbylé ukrajinské vojenské základny, které se ještě nenacházejí pod ruskou kontrolou
21. března
Krym formálně anektován Ruskem
24. března
Ukrajina nařizuje evakuaci ozbrojených sil z Krymu
Zdroj: Data dle Charles K. Bartles a Roger N. McDermott, „Russia’s Military Operation in Crimea“, Problems of Post-Communism 61, č. 6 (2014), schéma (časová osa) na str. 59.
5. Anexe Krymu
Následující text pracuje s rozdělením ruských operací chronologicky na události do 27. února 2014, tzn. do začátku akcí ruských ozbrojených sil na Krymském poloostrově mimo smluvně vymezené vojenské základny. Na tyto události je zde pohlíženo jako na první, přípravnou fázi. Po této první, přípravné fázi operace následuje pak prostřední druhá, útočná fáze, vymezená časově obdobím od 27. února 2014 do 16. března 2014. V této stěžejní fázi operace byly podniknuty klíčové kroky spojené s obsazením a následným připojením Krymského poloostrova. Konečně v závěrečné části je nastíněna finální třetí fáze v podobě stabilizace a normalizace poměrů na Krymu cestou anexe poloostrova po 16. březnu 2014.
PŘÍPRAVNÁ FÁZE Odhlédneme-li od administrativního předání Krymské oblasti v roce 1954 ze svazu Ruské sovětské federativní socialistické republiky do svazu Ukrajinské sovětské socialistické republiky, kořeny poslední krize se datují ke zhroucení sovětského impéria roku 1991. Rozpad Sovětského svazu na nově nezávislé státy v hranicích bývalých svazových republik vytvořil nestandardní situaci, kdy se hlavní sídlo Černomořského loďstva, za jehož dědice se vedle státu dislokace oficiálně prohlásila Ruská federace, ocitlo na území nově nezávislé Ukrajiny. Přestože měli představitelé obou států snahu upravit status ruských vojenských základen na Ukrajině pomocí balíku smluv a dohod, ruská strana byla se stávajícím stavem spokojena zpravidla pouze v dobách proruské vlády v Kyjevě. Námořní doktrína Ruské federace na období do roku 2020, schválená ještě na počátku prvního Putinova období, současně mezi dlouhodobými úkoly ruské námořní politiky na Černém a Azovském moři určovala vylepšení smluvních podmínek pro fungování Černomořského loďstva na území Ukrajiny. Tentýž dokument dlouhodobě počítal s městem Sevastopolem jako s hlavní základnou této floty.15 Výchozí pozice ruské armády na Krymském poloostrově byla komfortně zajištěna smluvně ošetřeným nájmem a pronájmem vojenských základen. Platnost příslušné mezistátní dohody o statusu a podmínkách pobytu Černomořského loďstva Ruské federace na území Ukrajiny z roku 1997 měla vypršet v roce 2017, ale v roce 2010 byl pobyt ruských jednotek na Krymu prodloužen o dalších 25 let až do roku 2042. V souladu s platnými dohodami mohlo být na krymských základnách ruské armády rozmístěno až 25 tisíc vojáků, 132 obrněných vozidel, 24 dělostřeleckých systémů s ráží nad 100 mm a 22 vojenských letounů. Skutečné stavy před krizí dosahovaly 14 až 16 tisíc 15
Morskaja doktrina Rossijskoj Federacii na period do 2020 goda, 27 ijulja 2001 g. Pr-1387, Prezident Rossii – Oficial'nyj sajt, 27. července 2001, http://kremlin.ru/supplement/1800.
99
100
5. Anexe Krymu
mužů ve zbrani a jejich počet byl dále navyšován úměrně eskalaci konfliktu. Jednotlivé složky ruské floty na Krymu zahrnovaly jak námořní, tak i letecké a pozemní vojenské útvary. Námořní síly představovala vedle 30. divize hladinových plavidel také 247. samostatná ponorková divize, 68. brigáda člunů pobřežní stráže a 41. brigáda raketových člunů. Ke vzdušným silám patřila především 7057. smíšená letecká základna na letištích Kača a Gvardějskoje. Páteř pozemních sil tvořila 810. brigáda námořní pěchoty v Sevastopolu.16 V rámci přípravné fáze došlo k mapování prostředí a identifikaci slabin protivníka s důrazem na jejich potenciální využití v průběhu plánované operace. Středem pozornosti ruských plánovačů se stalo ekonomické, politické, sociální a strategické postavení země a rozložení klíčové infrastruktury. Rusku se v tomto ohledu na Ukrajině nabízely vynikající podmínky. Oba státy sdílely společnou historii, měly úzké ekonomické a sociální vztahy a spojovala je řada intenzivních vazeb mezi bezpečnostními, ekonomickými a politickými elitami.17 Většina těchto aktivit nevybočovala nutně z mezí zákona, obešla se bez použití násilí a nedosáhla úrovně, která by ukrajinské představitele přiměla k podniknutí zásadních protiopatření.18 K úvodní části hybridní kampaně patří značný informační tlak ze strany útočníka – a anexe Krymu pochopitelně nebyla výjimkou. Na Ukrajině došlo k cílenému šíření zpráv, které snižovaly legitimitu vlády v očích civilního obyvatelstva. Jeho morální a psychologická deprese měla být způsobena vyvoláním pocitu chaosu, ztráty kontroly zákonných orgánů státní moci nad situací a demoralizace ve vlastní zemi. Vedle toho napomáhal mediální tlak ovlivňovat také rozhodnutí ukrajinských vládních představitelů a velících důstojníků. Ti byli navíc dlouhodobě korumpováni uplácením anebo zastrašováni.19 Rusko evidentně disponovalo operačními plány anexe Krymu, jak již naznačovala Námořní doktrína Ruské federace na období do roku 2020. Na jejich základě ruští představitelé od počátku věděli, jak postupovat, a navíc měli detailní informace z předchozí zpravodajské činnosti o stavu ukrajinských vojenských jednotek. Ty dlouhodobě nepodnikaly žádná velká vojenská cvičení, skládaly se převážně z branců základní vojenské služby a jejich bojeschopnost dosahovala jen velmi nízké úrovně.20 Výše popsaný stav ozbrojených sil na Ukrajině přetrvával prakticky od samotného rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Zůstává jen otázkou, jaká 16 17 18 19 20
Dušan Rovenský, „Twitter War – Nová ruská strategie na Krymu“, Armádní technický magazín, č. 6 (2014): 7–9. K penetraci ukrajinských bezpečnostních struktur agenty ruského vlivu za Janukovyče viz Taras Kuzio, „Russianization of Ukrainian National Security Policy under Viktor Yanukovych“, The Journal of Slavic Military Studies 25, č. 4 (2012): 558–581. Rácz, Russia’s Hybrid War in Ukraine, 58–59. Rácz, Russia’s Hybrid War in Ukraine, 61. Bartles a McDermott, „Russia’s Military Operation in Crimea“, 54–55.
Ukázka elektronické knihy