ný pan šafář schopen pojmenovat nebo popsat útočníka? Velká škoda! Přesto, doufejme, bude možné učinit spravedlnosti zadost. A kdyby – náhodou – měl někdo to štěstí a vypátral zmizelou brašnu s jejím pokladem, byla by za to nějaká malá odměna? Pro počestného muže, který by ji vrátil, usoudil Cadfael, asi ano. Warin si hodil na záda svůj těžký vak a vydal se za obchodem do Shrewsbury. Zezadu kdovíproč působil zároveň cílevědomě a potěšeně. Ten nejzvláštnější a nejznepokojivější tazatel se však ve skutečnosti na nic netázal, ale mlčky vešel, právě když se Cadfael trochu prospal a časně odpoledne znovu krátce navštívil postiženého. Bratr Eutropius stál nehybně a pozorně u nohou šafářova lůžka a hleděl na něho velkýma zapadlýma očima v obličeji podobném kamenné masce. Na Cadfaela se ani neotočil. Hleděl jen a jen na spícího muže, nyní i s ovázanou hlavou tak klidného a uvolněného, muže, který se vrátil z řeky, který se vrátil z hrobu. Dlouho tam stál a neslyšně pohyboval rty v modlitbách. Náhle se zachvěl, jako když procitá z vytržení, pokřižoval se a odešel stejně mlčky, jako přišel. Cadfaela jeho chování a uzavřená tvář tak znepokojily, že za ním stejně tiše vyšel a zpovzdálí ho následoval přes ambit a do kostela. Bratr Eutropius klečel před hlavním oltářem, mramorovou tvář zdviženou nad sepjatýma rukama. Oči měl zavřené, ale tmavé řasy se třpytily. Hezký, trpící třicetiletý muž se silným tělem a divokým, zmučeným srdcem, utvářel svými rty mlčky, ale ve světle oltářní lampy čitelně slova: „Mea culpa… mea maxima culpa…“
95
Cadfael by byl rád prorazil vzdálenost a led, které je dělily, ale nebyl na to ten pravý čas. Tiše odešel a nechal bratra Eutropia ostatku jeho narušené samoty. Ať se mu totiž stalo cokoli, skořápka praskla a rozpadala se a on už ji okolo sebe nikdy nedokáže uzavřít. Cadfael se před nešporami vydal do města navštívit paní Redeovou a donést jí nejnovější dobré zprávy o manželovi. Náhodou potkal u Vysokého kříže seržanta a vyměnili si novinky. Vyšetřovatelé pro jistotu posháněli všechny známé darebáky ze Shrewsbury a přiměli je, aby jim vylíčili své včerejší pohyby, ale nic nevyzvěděli. Eddiho spolustřelci ze střelnice pod městem ochotně odpřisáhli, že mluvil pravdu, ale protože to všechno byli jeho kamarádi od dětství, mnoho to neznamenalo. Jediná novinka, jež nesporně označila přesné místo přepadení, byl objev jednoho koženého závěsu brašny mistra Williama v uličce nad vodní branou. Byl přeříznutý a zloděj jej ve spěchu a v šeru nechal ležet pod vysokými zdmi. „Přímo pode dvorem, kde má pláteník vozy. Zdi jsou vysoké deset stop a ulička je úzká. Odnikud na ni není vidět. Ani nejmenší naděje na očitého svědka. Místo si vybral dobře.“ „Ale tam je jedno místo, odkud by někdo mohl ten čin vidět,“ rozbřesklo se Cadfaelovi. „Podkroví kočárovny a stodoly má vikýř výš a blízko ní, než je zeď. A Roger Pláteník tam nechává přespávat Rhodriho Fychana – toho starého Velšana, který žebrá u mariánského kostela. Takhle navečer už klidně mohl být nahoře v seně, a za pěkného večera by seděl u otevřeného vikýře. A i kdyby ještě doma nebyl, kdo si tím může být jistý? Stačí, že tam být mohl…“
96
Nemýlil se. Seržant tu byl nový a neznal ještě ani polovinu dění v Shrewsbury. Neznal Madoga, Převozníka mrtvých, neznal Rhodriho Fychana. Čirá náhoda přihrála tento případ do rukou takového muže, a možná to vlastně nebyla nešťastná náhoda. „Vnukl jste mi nápad,“ pokračoval Cadfael, „který nás možná přivede blíž k pravdě. Nedovolil bych, aby se stařeček dostal do nebezpečí, a není to třeba. Poslouchejte. Kdybyste souhlasil, mohli bychom vyzkoušet past s návnadou. Jestli se to podaří, budete mít pachatele. Jestli ne, o nic nepřijdeme. Ale je potřeba provést to tiše – žádné veřejné prohlášení. Nechte hození udičky na mně. Zkusíte to? Jestli rybu chytíme, čest bude vaše, a bude nás to stát jen jednu probdělou noc.“ Seržant jen zíral. Větřil naději na pochvalu a postup, ale ještě byl opatrný. „Jaký máte nápad?“ „Představte si, že jste spáchal tuhle věc, tam, mezi slepými zdmi, a najednou se doslechnete, že nahoře každou noc přespává jeden stařík a že byl možná doma, když jste to provedl. A teď by vám řekli, že toho starého žebráka ještě nevyslýchali, ale zítra ho vyslýchat budou…“ „Bratře, už rozumím. Poslouchám.“ Pak bylo třeba udělat dvě věci, jestliže měla past sklapnout a neohrozit nikoho kromě viníka. Cadfael si zatím nemusel dělat starosti, zda dostane povolení se na noc vzdálit, nebo zda se ztratí bez dovolení, jak uměl, i když se to nepatřilo. Měl ovšem důvěru v opata Radulfa, který už nejednou projevil důvěru v něho. Spravedlnost je přípustná vášeň a spravedliví ji uznávají. Nejdřív se vydal na mariánský hřbitov a vyhledal stařičkého
97
Ukázka elektronické knihy