jsem uhýbala pohledem. Ovlivnili to, jak se doteď vnímám a proč jsem se dlouhé roky bála navazovat oční kontakt. Vyrůstala jsem v precizně uklizeném třípokojovém bytě v atmosféře chladu, bezbarvosti, neživosti a stálého napětí. Tátových afektovaných hněvivých projevů bez výstrahy jsem se děsila natolik, že jsem se obávala táty jako takového. A nevyslovená, skrytá, ale až hmatatelně všudypřítomná mámina zloba mě naháněla strach snad ještě víc. Obávala jsem se dlouho všech žen bez výjimky. A stejně tak i vzteklých lidí bez ohledu na jejich pohlaví. Uvěřila jsem blábolu, že bych musela být jiná, aby mě mohl mít někdo rád. Opravdu nikdo z mého okolí nepostřehl, že trvale stůňu nemocí emocí? Doktorka? Učitelky? Ani družinářka? … Třeba by šlo včasným zásahem mou citovou závislost zmírnit. Bylo snazší pro lidi v mé blízkosti uvěřit, že mě rodiče milují? Milovat je umění. A i pro lásku k vlastnímu dítěti je potřeba mít talent. Dožila jsem se padesáti, ale sama sobě jsem se s každými narozeninami víc a víc vzdalovala. Vybíhala jsem od sebe všemi směry za vším, co lásku jen náznakem připomínalo. Se strachem se nedá pohodově žít, ani s tím ze ztráty náklonnosti. Doteď si kladu otázku, zda jsem za celý svůj život vůbec někdy normální zdravý rovnoprávný vztah s někým prožila.
Šestnáctý sen Venca zničehonic zastaví před restaurací a odepne si lyže. Já mlčky učiním totéž. Posadím se ke stolu, který vybral, na židli, která na mě zbyla. Mám chuť na bramboráčky, ale Venca navrhuje bramborovou kaši. Dávám si i já bramborovou kaši. Manžel mi kamsi zmizel s posledním soustem bramborové kaše. Na jeho místo usedl neznámý chlap a věcně mi sdělil, že Venca mě už nechce. Pak dodal, že on by mě bral. Získávám pocit nově nabyté svobody, ale jen do chvíle, než si uvědomím, že jedu na kole za neznámým chlapíkem cestou, kterou určil a že nestačím jeho tempu, ale snažím se nedat na sobě nic znát. Nevím, jak se to mohlo stát, ale i tenhle se mi někam ztratil. Opřela jsem kolo o kontejner a bezcílně dosedla na patník. Studí mě zadek, ale je mi to jedno. Cizí lidé mě míjejí, ti někam směřují, ale já nevím, kam se vydat a proč. ----S Vencou se sobě už nějaký čas vzdalujeme. Přestali jsem jít ve stejném rytmu. Jestli mě náhodou přeci jen má rád, měl by uznat mou potřebu se projevit. Nemá právo ani nepsanou povinnost myslet za mě. On za nás zase tak moc nerozhodoval Venca, jako spíš tchyně s tchánem, dokud ještě žili. Dneškem jsem odhodila francouzské hole a chci stát vlastních nohách. Se vším všudy. Dřívější nevydařené
pokusy stát se nezávislou byly Vencou vnímány jako má nebezpečná emancipační tendence. Podle všeho se zděsil ohrožení své svrchovanosti. Dobrovolně se nechce vzdát kontroly nad svou ženou. Změna mého chování odhalila mnohé i o něm. Snad si nic o vlastních schopnostech nenalhávám. Ráda bych se konečně chovala podle toho, jaká jsem, a na co doopravdy stačím. Zatím stále stojím po Vencově boku. Momentálně v kostele. Farářův obřad končí. Pozůstalí se přesouvají do předem zamluvené restaurace na smuteční oběd. Zůstali jsme v rámci naší skupinky na hřbitově jako ti úplně poslední. Snažím se svého manžela trpělivě přimět k odchodu. Volím opatrně každý dotek i slovo. Venca se nechce hnout. Ustlal si mezi vykopanými hroby. Brečí. Spolu se vzlyky vykřikuje, že je tam přeci nemůže jen tak nechat. „Všichni je tu nechali, ale já ne! Mami! Tati!“ volá k sobě Venca již poněkolikáté své mrtvé rodiče jak v transu. Nevím si rady. Jen vím, že už se nechci činit odpovědnou za každé Vencovo utrpení. Taky pro mě bylo těžké zpřetrhat zhoubný vztah s rodiči, ale nějak jsem to nakonec dokázala. Venca si možná doteď neuvědomuje, že přestal být jejich rukojmím a že už ho nebudou zraňovat psychickou krutostí a ubližovat mu manipulací. Mentálně ho znásilňovali dlouhé roky a on jim to donekonečna toleroval, protože stejně jako já, tomu uvykl už v dětství. Jen masochistovi může něco takového chybět. Bojím se, aby k němu dál rodiče nepromlouvali v jeho hlavě. V rámci objektivity si musím přiznat, že od rodičů jsem se sice odklonila dřív než můj manžel, ale byla jsem závislá na něm. A babo raď, co je lepší... Vím, jaké to je trpět pocitem viny ohledně rodičů. I mě naši naprogramovali k tomu, abych je bezpodmínečně milovala a zbožňovala až za hrob. Zvláštní je, že taková očekávání mají zrovna rodiče, kteří sami svým dětem nic takového neposkytli. Konečně se mi podařilo přimět Vencu k odchodu. Přicházíme do restaurace ve chvíli, kdy už je zábava v plném proudu. Veselí na smutečních hostinách mě nepřestává udivovat. Asi je na místě, pokud smrtí vše nekončí. Jenže kdo to sakra může vědět?! Jen co dosedneme na dvě volná místa, zamíří k nám notně přiopilý Vencův bratr. Rozdává doklad o účasti na pohřbu. Před Vencu na čímsi politý stůl položí jen jeden lísteček a k němu přidá vyčíslení nákladů za pohřeb, které vydělil dvěma. Chci se připomenout. Vycházím z toho, že se jedná jen o nějaké nedopatření, ale dřív, než stihnu promluvit, mě švagr umlčí slovy: „Pro tebe tenhle orazítkovaný papír rozhodně nemám!“ A dál už mi pražádnou pozornost nevěnuje, jako bych přestala být viditelná. Ještě víc, než veselost pozůstalých mi při pohřbu přijde zvláštní škodolibá schválnost. Marně vzpomínám, čím jsem si takové švagrovo jednání zasloužila. Možná se opravdu jedno z dětí narcistických rodičů stává též narcistou. Černá ovce
rodiny Venca mi do ruky strká svůj doklad o účasti na pohřbu se slovy, že si to u sebe v práci nějak zařídí. Uleví se mi. Jsem mu vděčná. Neumím si pro sebe stále zatím nic moc zařídit. Smuteční veselí nabírá na tempu. Venca se snaží navazovat rozhovor se svými příbuznými. Jeho pozice v rodině není jednoduchá. Rodiče ho všem příbuzným a známým natolik poutavě a věrohodně vylíčili jako nevydařeného potomka, že mu díky tomu kromě jejich a bráchovy přízně chyběla i náklonnost celého širšího příbuzenstva, až na ojedinělé výjimky. A to ho ještě více znejistělo. Začal se chovat podivně vůči všem, čímž se celý kruh uzavíral. Hlavně před těmi, kteří jsou pro něj nějak důležití, se doteď nechová přirozeně. Kdoví, třeba to je nějaká pojistka, aby neopakoval svůj minulý život. Jaká je Vencova pozice v práci? Mě podle všeho kolegyně podezírají z toho, že bažím po povýšení. Já se přitom snažím si pracovitostí jen vysloužit malý příděl přízně. Vlastně ani nevím, zda bych případným profesním úspěchem svou hodnotu někomu dokázala. Například sama sobě. Každou pochvalu si vyložím jako gesto velké obliby a začnu se ještě víc snažit. Bez ohledu na vyčerpání, hlad, žízeň, potřebu močení, projevy nemoci nebo konec pracovní doby. Jako mladinká jsem v práci hledala lék na opuštěnost a snažila se být stejně dokonalou a bezchybnou pracovnicí jako kdysi studentkou, do doby, než jsem poznala Adama. V rámci zaměstnání jsem se k přehnané preciznosti uchylovala hlavně tehdy, když jsem si vztahem s konkrétním životním partnerem přestávala být jistá. Tedy hojně. Na jakémkoliv uznání jsem se stala závislou už na základce. Radovala jsem se z knihy obdržené za vzornou práci v pionýrské organizaci, která se nedala číst ani kdyby člověku hrozila smrt z nudy. A pokud mi nějaký učitel známkou přilepšil, pak jen abych ho nezklamala, jsem se jeho předmět učila až do roztrhání těla, a to na úkor jiných, kde jsem měla známky výrazně horší. Bylo pro mě až k neuvěření, když někdo uvěřil v mé schopnosti. Každá pochvala mému nesmyslnému životu dodala aspoň dočasně nějaký smysl. A důležitost. Podávání nejlepšího možného výkonu na všech frontách se pro mě stalo samozřejmostí už jen kvůli tomu, že jsem se tím chtěla vyvarovat ztráty něčí přízně. Avšak marně. Zjistila jsem však, že o všechny a všechno navzdory vší své snaze můžu kdykoliv přijít. Přestala jsem si nalhávat, že je v mé moci si nějakým způsobem lásku kohokoliv zajistit. Dlouho, předlouho jsem si namlouvala, že oproti tomu svou výkonnost ovlivnit můžu, a tedy že aspoň profesní úspěch držím pevně v obou svých rukách. Usilováním o dokonalost jsem jen promrhala čas. Hodně času, protože požadavky vedoucích a kolegů pro mě bylo těžké odmítat. O co víc jsem do všeho vložila i své srdce, o to mě mnohem víc o něco málo později bolela odtažitost. Připadala jsem si zneužitá. Z citového ochlazení jsem se roztřásla zimnicí. To mi však nebránilo v tom, abych znásilňovala samu sebe prací navíc, která se po mně časem začala trvale vyžadovat. A jak plynul čas, nedočkala jsem se pak už ani poděkování na půl úst. Vyčerpání jsem padala na hubu a nejednou zalitovala, Ukázka elektronické knihy