vyvěšenými prostěradly s rozhněvanými i soucitnými komentáři. Ale jak se kroky blížily k radnici, smutek se začal přelévat ve vztek. Klára s kamarádkami šly zhruba v třetině průvodu. Pomalu se rozpovídávaly, připomínaly si další detaily, které kdo kde slyšel o pádu domů, a spekulovaly o tom, jak se obyvatelé vedení města pomstí. Někdo Kláře zaklepe na rameno. Otočí se. „Ahoj, jen jsem ti chtěl říct, aby ses držela.“ Pohladí ji po rameni, a než Klára stačí něco říct, jeho kštice už mizí davem někam pryč, stejně jako vzpomínky na večer s Lunou. Dívá se za ním do dálky a přemýšlí, jestli se jí někteří lidé jenom nezdají. A jestli v podobných náhodných setkáních hledat hlubší symboliku. Za běžných okolností by určitě nějakou našla, teď na podobné úvahy nebyl prostor. „Demisi, demisi!“ Skanduje dav blížící se k historické budově radnice, kterou její správci opevnili železnými ploty, aby odstrašili rozvášněný dav. „Vrazi! Tohle si ještě vypijete! Vylezte ven, srabi!“ Vůdci průvodu se neudrží a začnou lomcovat zátarasy. Z okolních ulic se stahují policejní auta. „Hlavně klid! Nezapomínejme, čeho chceme dosáhnout, násilím si jenom přitížíme!“ volá jeden z organizátorů průvodu do amplionu. Divoké stádo už je ale v ráži, lidé přelézají bariéry, z jedné strany létají dýmovnice, z druhé slzný plyn. „Holky, mně strašně štípou oči, nepůjdem?“ „Jo, taky bych řekla, že jsme občanskou povinnost splnily, ale o zrak teda přijít nechci.“ Všechny tři se chytí za ruce a Spolubydlící je táhne jako řetěz davem směrem zpátky. Když se dostanou na volnější prostranství, promnou si oči.
98
„Tak to je mazec, myslela jsem, že jestli někdo v tomhle městě použije pepřák, tak já na někoho, ne někdo na mě!“ „Nešahej si na to. Budeš je ještě potřebovat, myslim, že na Twitteru tenhle večer ještě uvidíme věci.“ Spolubydlící ulehne na pohovku a na hlavu si přiloží na močený šátek. „Kláro, já jsem úplně hotová, na mě je tohle asi moc emocí najednou.“ „Tak už ti nemám číst poslední zprávy?“ „Jo, tak ale fakt už poslední.“ „Podle všeho se to tam pak ještě trochu semlelo, policie zadržela pět lidí pro výtržnosti, starosta se má vyjádřit zejtra.“ „Dík, to mi stačí, tak dobrou.“
Klára dál seděla u počítače. Projížděla fotky z průvodu ze všech dostupných zdrojů. Někde tam přece musí být. Určitě šel v prvních řadách. Určitě měl tu svoji modrou šusťákovku. Zoomovala jednoho účastníka za druhým, ale nepoznávala ho. Do prčic. Tak strašně by to chtěla prožívat s ním. Vidět svého hrdinu v akci. Našla ho! Člověk by nevěřil, jakou radost dokáže způsobit piditečka ve čtvrté řadě. Alespoň jedna hezká tečka za dnešním dnem. Teď už může jít spát.
Večer je u Pána narváno, všichni čekají na starostův projev. Ledničkář je ve formě, přinesl si notýsek a tužkou kreslí osazenstvo baru. Klára se Spolubydlící a kamarádkou zatím čekají venku a probírají demonstraci. Pán jim přinese tři skleničky růžového vína. „Tak děvčata, na kuráž!“ „I vám, ale ne že nám to zas budete dávat zadarmo.“
99
„Solidarita v těžkejch časech musí bejt, vždyť to je to jediný, co nám zbylo. Tak pojďte, vyhradil jsem vám tam tři židle.“ Všechny tři zajdou dovnitř. „Tak se ukaž, řekni nám, že za nic nemůžeš a že to byl jen deštík!“ Ledničkář ladí komentátorskou formu. Odbíjí osmá a na obrazovce se objeví starosta. Vážení spoluobčané, vážení obyvatelé Přístavu, všichni jsme doslova zdrcení událostmi posledních dní, znovu bych chtěl vyjádřit soustrast všem, kteří přišli o své blízké. A rád bych tu vyzdvihl odva hu a práci našich hasičů a policistů, kteří postupovali co nejrychleji, jak je v dané situaci možné. Došlo k tragédii, a jak z vlastní zkuše nosti vím, během tragédií se nás zmocňují emoce. Beznaděj, smutek, vztek. Je to přirozené a já podobné reakce chápu. A také chápu, že emoce se v takových situacích obracejí proti mně a vedení města… „Proti komu jinýmu asi tak, ty páprdo? Nikdo jinej než ty tu domy padat nenechává.“ „Psst, třeba jednou řekne něco důležitýho,“ okřikne Ledničkáře Pán. Přesto myslím, že v mé pozici teď není namístě opouštět loď, jak se říká. Budu ji kormidlovat se vším přesvědčením a snahou o lepší podmínky jako doposud. Vyvracím proto všechny spekulace o mém odstoupení. Naopak budu ještě více a usilovněji pracovat na tom, aby se život v našem městě zlepšil. „Jen to ne, ty už prosim tě v ničem nepokračuj! Běž si lehnout na svůj tučnej důchod a už se nezvedej, dědku!“ Budu tlačit na stát, aby zrychlil procedury, které nám neumož nily předejít této tragédii. Podotýkám také, že jeden z domů byl náš a druhý zase v soukromém spoluvlastnictví. Budeme dělat vše pro to, abychom obchodu s chudobou do budoucna zabránili. Zároveň nejsme jediní, došlo k nešťastné shodě náhod, která by se nejspíš
100 Ukázka elektronické knihy