prořízlou a hubatou pusu a netajila se tím, že mě tam v Chráňově příliš nechce. Byla nejmladší ze sester a také ta nejdrzejší. Řekla i to, co by se žádná jiná teta říct neodvážila. Pokaždé mívala připomínky, když jsem dostala nějakou laskominu, stejně jako ostatní děti. Dědeček ani babička mezi námi rozdíly nedělali. Kromě Marie byly všechny sestry i jejich matka tmavé. Měly hnědé, anebo černé vlasy. Matka si tam stěžovala, že mě babice už nechce hlídat a že se těžce nesnášejí. Povídaly si všechny společně a já si zatím hrála a objevovala jejich statek. Připadalo mi, že je mi nějak povědomý. Vrátila jsem se dovnitř a raději poslouchala, co si povídají. Matka si stěžovala, že neví, co se mnou a že všude slídím. Sestry jí radily: „Tak ji dej do školky.“ A daly jí také jiné dobré rady. Stěžovala si i na manžela Jana. Jarka jí hned odpověděla: „A od čeho máš nás? Tak ho pošli k nám a my se o něho dobře postaráme! Copak nás neznáš? Dáme mu co proto!“ Také se bavily o svatbě v Čertově mlýně a nadávaly matce, proč je neupozornila předem, jak se mají obléci? Že si všichni mysleli, že se bude jednat o nějakou skvělou akci! Už jen to jméno přece mluví za vše. Čertův mlýn. A matka jim odpovídala nevrle: „Vy jste tak hlúpé! Když jsme psali svatba, tak svatba, kdybysme tam chceli něco jinšího, tak bysme to řekli rovnou! Víte vy vůbec, jakou jste mi nadělaly v Máklovicách ostudu? Co vás to napadlo, vzíť si ty pláště? To ste sa nemohli oblécť normálně?“ A sestry se jí omlouvaly, že to nemyslely zle.
98
Matka mě u babičky nechala. Nevím, jak dlouho jsem tam s ní žila. Babička měla pokojíček směrem k říčce, která vesnicí protékala, a my spaly spolu. Ta říčka byla překrásná a já si ji navždy spojím s babičkou. Daleko na zahradě ševelila a tekla rovným bystrým proudem, blízko statku však voda zatáčela a vymlela tam hluboké kalné koryto. Toho místa jsem se velmi bála. Bylo nebezpečné a temné. Pak ještě trochu dál byla voda také ještě hluboká, ale už ne tolik. Tekla až pod most a od mostu už se vylila do nádherného širokého koryta, na kterém se nacházela spousta malých písčitých ostrůvků. Vodička tam byla úplně plytká, byly to jen jemné, zurčivé pramínky. Ráda jsem si tam chodívala hrát. Lehla si do písku a vyhřívala se na sluníčku. To místo se jmenovalo Kládí. A pro mě to bylo to nejkrásnější místo na světě. Uprostřed bytu mé babičky byla společná kuchyně. Centrum všeho dění a sestry odtud už zdálky vyhlížely všechny návštěvy a vždy se stíhaly perfektně připravit. Pokoj děvčat, Jarky, i Miluše a Marie, když přijely na návštěvu, se nacházel trochu níže a měl jiný vchod. Naproti pokoji babičky byl také jeden velký pokoj, tam bydlela nejstarší teta Ludmila s manželem a synkem. Babička se jmenovala také Ludmila a byla moc hodná. Naučila mě modlit se Andělíčku můj strážníčku a Zdrávas. Byla katolička. Hlavně ti andělíčci a jejich ochrana mě hodně zaujali a babička mi o nich ráda vyprávěla. Měla jsem pocit, že tu modlitbičku dobře znám, ale v Máklovicích se tak rozhodně nikdo nemodlil. Vždycky jsme si spolu krásně povídaly, častokrát chtěla slyšet můj příběh o Zářivé paní. Ten na ni udělal obrovský dojem. Na mě zase
99
udělalo obrovský dojem její vyprávění o Svatém Hostýnu, že jsou tam lidé blíže k Bohu. Vyprávěla mi o andělech a Panence Marii i o Bohu. Když na mě byly její dcery zlé, tak mě chránila a zastávala se mě. Jarce se nelíbilo, že s nimi bydlím. Neměla mě ráda a já neměla ráda ji. Zvláštní bylo, že dobře věděla, že nesnáším jediné jídlo na světě, a to rajskou omáčku s rýží. Byla jsem velmi skromná a jedla všechno, ale tohle jídlo jsem pozřít nedokázala. Netušila jsem proč. Zato Jarka to věděla velice dobře. A tak jsem od ní často slýchávala jízlivé: „Moničko, dneska vařím rajskou s rýží, dáš si?“ Ale dědeček byl moc hodný. I strýc Bohuš byl fajn. Mívala jsem se tam velmi dobře a jezdívala k nim i později moc ráda. Nikdo mě tam nebil, nenadával mi, dávali mi dobře najíst. Krmili mě skvěle. Mívali jsme zmrzlinu i zákusky téměř každý den. Taky mě nikam nezavírali, nepokoušeli se mi neustále ubližovat jako v Máklovicích. A říkali mi Moničko, ne Moro, anebo zué děcko a podobně. Z jejich slov jsem ale někdy vycítila jízlivost. Znala jsem přímou nenávist, ale ne tu skrytou. Proto jsem jim věřila. Hlavně tety častokrát mluvily o nějakém Kostěji a jak moc ho nesnášejí. Poslouchala jsem vždy někde v koutku a ani nedutala. Snažila jsem se pochopit, o kom to mluví. Moc jsem si přála zjistit, který z těch mládenců, kteří k nim chodí, se jmenuje Kostěj. Taky se často vyptávaly na Senokřupa, prý tam máme v Máklovicích také nějaké. A já pokaždé přikývla, že tak se jmenuje náš soused a jeho syn. Sestry se pokaždé válely smíchy. A říkaly mi, že u nich měly kdysi také jednoho. A taky slovo Ovce neustále zmiňovaly. 100 Ukázka elektronické knihy