Dani Collinsová
„Měl jsem z trezoru rovnou přinést i zbytek šperků. Vrátím se pro ně.“ Obrátil se k odchodu. „Neobtěžuj se. Dej je Paisley nebo matce.“ Věšela na raménko tlustou zimní bundu a vracela do původního stavu kapsy obrácené naruby. „Nebo je schovej pro Floru.“ „Koupil jsem je tobě, Rebeko. To se ti ani jeden nelíbí?“ hlesl bezradně. „Líbí se mi všechny, do jednoho,“ zvedla k němu překvapený pohled. „Kdybych si je ale měla nechat, připadlo by mi to… neslušné. Taky jsem s sebou přivezla všechny prsteny, abych ti je mohla vrátit. Mám je v kabelce. Vytáhnu je z ní, jen co tu skončím s úklidem.“ „Co si mám, u sta hromů, počít s tvými prsteny?“ zahřměl tak nahlas, až leknutím ucouvla. „A co s nimi mám dělat já?“ opáčila a mimoděk si na hrudi překřížila paže. „Až budu rozvedená, nehodlám mezi lidmi chodit s tvými prsteny na rukou.“ „Tak je prodej a peníze použij na školné. Nebo na splátku na byt, ve kterém budeš bydlet.“ Divoce kolem sebe zamával rukama. Bylo mu lhostejné, jak s penězi naloží, chtěl ale, aby jí přinesly alespoň trochu užitku. „Chci, abys měla všechno, co potřebuješ, Rebeko.“ „Vane…,“ vydechla dlouze do stropu. „Když si ty šperky vezmu a prodám je, bude to stejné, jako bych tě žádala o peníze. Nechodím nikam, kam bych si musela brát večerní šaty a diamantové náušnice. Takže nic z toho, co je v trezoru, ani trochu nepotřebuju.“ Ukázala na ochranná pouzdra na šaty pověšená hned vedle jeho obleků. „Když říkám, že jsme vždycky byli moc jiní, myslím tím právě tohle. Je to tvůj svět, ale ne můj.“ „Nemyslíš, že by se jednou, až budeš pracovat ve zdravotnictví, vyskytly třeba nějaké galavečery ve 98
Zmařené předsevzetí
prospěch nemocnice?“ nadhodil a ucítil, jak se ho zmocňuje palčivá žárlivost. „Lékaři jsou často své práci oddaní ještě víc, než jsem já byl lyžování.“ „Z toho, cos právě pověděl, nejsem ani za mák moudrá. Měla bych se už teď připravovat na nějaký galavečer? A i kdyby ano, nestačily by na něj jedny šaty, jen pro jistotu?“ Otevřela zip na jednom z pouzder a nahlédla do něj. Pohladila purpurové hedvábí a povzdechla si: „Vždycky mě mrzelo, že jsem v nich nikdy nikam nešla.“ Vyšla z šatny a upustila do kufru pár stříbrných lodiček. Setřásla z šatů obal a zkusila odhadnout, jak by se daly složit, aby se vešly do kufru. „Tak jak, spokojený?“ „To jsou ty šaty, které sis měla vzít na tu recepci, kterou matka naplánovala pro případ, že bych vyhrál zlatou?“ rozpomněl se. „Až vyhraješ zlatou,“ opravila ho ironicky. Jeho matka na oslavu už předem připravila všechny ve svém okolí, protože předpokládala, že kýžený výsledek je jistá věc. Najala sál v hotelu, nechala vytisknout pozvánky a donutila ji, aby si vybrala vhodné šaty. To vše se ale stalo ještě předtím, než se od ní dozvěděla, že bude v Sydney a nebude se tak moci oslavy zúčastnit. „Jak to vlastně s tou oslavou dopadlo? Proběhla?“ „Ne,“ odvětil prostě. „Matka ji na poslední chvíli zrušila. Řekl jsem jí, že na ni nepřijdu, ať už vyhraju nebo ne.“ Krátce po jeho návratu z Austrálie se matka svůj nápad pokusila oživit. Předstírala, že neví, proč by taková oslava měla ve světle otcovy aféry působit přinejmenším nevhodně. Rebecca se mezitím obrátila k zrcadlu a podržela si šaty před tělem. Naklonila hlavu a zhodnotila je pohledem. „Možná bych mohla zavolat onkologovi, který léčil moji matku, a zeptat se ho, jestli nemá v plánu nějakou akci,“ nadhodila nerozhodně. 99
Dani Collinsová
„Neber si je na sebe pro někoho jiného. Bylo by to… neslušné,“ zahučel pobouřeně. „Je mu šedesát a jeho manželka organizuje v kasinu galavečery pro nejrůznější charity,“ odbyla ho povýšeně. „Krom toho, ženy nosí hezké šaty proto, aby udělaly radost sobě, ne mužům.“ Znovu se na sebe zahleděla do zrcadla. „A taky proto, aby mohly ohrnovat nos nad ostatními ženami, to dá rozum.“ „Jak jinak,“ poznamenal suše. „Je to součást toho, jak si chceme udělat radost.“ Utáhla si šaty k pasu. „Je mi trochu smutno z toho, že jsem si je nikdy ani nevyzkoušela.“ Při myšlence, že ji v nich nikdy nespatří, si připadal podvedený. „Obleč si je teď,“ navrhl. Kvůli mně. „Nehloupni. To se v nich mám potloukat po domě a dávat pozor, abych je nepolila vínem?“ „Proč ne? Vyhrál jsem? Vyhrál. Nikdy jsme to pořádně neoslavili. A krom toho je silvestr. Obleču se do společenského. Bude to naše poslední rande.“ „Spíš poslední večeře,“ ucedila koutkem úst. Odfrkl si, aby odolal citům, ve kterých se už nedovedl vyznat. Znovu si vzpomněl, jak tvrdila, že jsou každý jiný. „V těch šatech nebudu moct vařit,“ zamračila se na sebe do zrcadla. „Povídal jsem, že uvařím. Už jsem se osprchoval. Stačí, když se převléknu. Ty budeš naopak potřebovat aspoň hodinu na to, aby ses probrala líčidly, která tu zůstala po Paisley. Jsou v ložnici pro hosty. Nemluvě o tom, jak dlouho ti bude trvat převlékání.“ Uraženě se ušklíbla. „Tohle nebylo ani trochu slušné. Když je potřeba, dovedu se vypravit během deseti minut.“ Nerozhodně nakrčila nos. „Pravda ale je, že mě mrzí, jak to nakonec dopadlo s Courtney. Že bychom tedy poslední den v roce oslavili spolu? Aspoň bychom se rozešli v dobrém.“ 100 Ukázka elektronické knihy