je nezadrželi, odsoudili by je prý jejich nadřízení k smrti. Bower si později poznamenal: „Kdybychom bojovali a zabili je, bylo to pro ně stejné jako přijít o život ve Lhase. Byli ve svém rozhodnutí naprosto neoblomní a nemám nejmenších pochyb, že by se bývali pokusili zastavit náš postup silou, kdybychom se rozhodli pokračovat za každou cenu.“ Bower nechtěl riskovat krveprolití (za což by mu Kalkata sotva poděkovala), a tak souhlasil, že setrvají na místě, kde byla dobrá pastva pro jejich zvířata, z nichž některá se proměnila během cesty v pouhé kostry potažené kůží. Tibeťané mu mezitím poskytli maso, mouku a máslo a zaručili se za bezpečnost jeho skupiny. Po třítýdenním čekání, během něhož se muži i zvířata zotavili, přijel konečně na mezkovi vysoký hodnostář, který držel nad hlavou velký červený deštník. Nebylo jasné, jestli jako ochranu před sluncem, nebo deštěm, protože „v té době nebylo památky ani po jednom“, zapsal si Bower. Vyjednávání se na Bowerovo přání konalo v jeho stanu. V reakci na hodnostářovy otázky Bower prohlásil, že jsou angličtí cestovatelé, kteří měli v úmyslu projít dále na sever, ale byli nuceni stočit se na jih, když jim začaly docházet zásoby, „s důvěrou, že díky přátelství mezi britskou a lhaskou vládou se nám dostane veškeré pomoci“. Na to Tibeťané odpověděli, že jejich země je zapovězená všem cizincům a že jim nezbývá než poslat Bowera zpět cestou, kterou přišel. „Pokud jde o přátelství existující mezi oběma vládami,“ dodali, „není to důvod, proč by se lidé obou národů neměli zdržovat ve svých zemích.“ Jednání brzy uvízla ve slepé uličce a Bower pohrozil, že se vydá do Lhasy, „aby tuto otázku projednal tam“. Dobře však věděl, že žádné vyhrožování ani přesvědčování neoslabí odhodlání Tibeťanů zabránit mu v dalším postupu na hlavní město. Bylo už tak dost náročné přesvědčit je, aby mu dovolili pokračovat v cestě přes Tibet na 99
východ a umožnili mu tak dokončit jeho tajnou mapu. Vstoupit do Lhasy nebylo pro jeho misi až tak podstatné. Nakonec, po téměř měsíční vynucené přestávce, Tibeťané sou hlasili – povzbuzeni darem ve výši tisíc rupií –, aby Bower pokračoval na východ a opustil Tibet přes jeho východní hranici s Čínou. Trvali však na tom, aby se jako ve hře hadi a žebříky nejprve vrátil osm denních pochodů zpět, aby mohli do Lhasy pravdivě nahlásit, že cizinci odešli cestou, kterou přišli. A tak se stalo, že se svou skupinou po četných nehodách – včetně toho, že jim vlci sežrali ovce a umrzli jim poníci – překročil v lednu 1892 hranici s Čínou jen těsně předtím, než průsmyk na zimu zneprůchodnila silná sněhová bouře. Tím jejich dobrodružná cesta z pohledu veřejnosti skončila. Bowerovi a Thoroldovi se stejně jako Prževalskému, Rockhillovi, Lansdellovi a Bonvalotovi nepodařilo spatřit zlaté kupole svatého města, ačkoli jejich přechod Tibetu byl z hlediska zeměpisného průzkumu oslavován jako triumf. Zlatá medaile, kterou Bowerovi udělila Královská zeměpisná společnost, byla zasloužená a popis jejich dobrodružství – Diary of a Journey Across Tibet (Deník z cesty napříč Tibetem) – měl obrovský úspěch. Jak však dnes již víme, tato expedice měla za cíl daleko víc, než mohl čtenář zjistit. Bower nestrávil oněch sedm riskantních měsíců na cestě přes Tibet v zájmu Královské zeměpisné společnosti ani britské veřejnosti. Jak ukazují archivy ministerstva zahraničí, byl tam proto, aby na rozkaz plukovníka Ellise, svého šéfa ve zpravodajském oddělení v Šimle, odkud byl řízen veškerý sběr informací o územích na sever od Himálaje, shromáždil co nejvíce zpravodajského materiálu o tajemném severním sousedovi Indie. Dnešní čtenář jeho cestopisu se může oprávněně divit, jak se tomuto důstojníkovi, ať už byl jakkoli vynalézavý, mohlo podařit během vyčerpávající cesty shromáždit vůbec nějaké zpravodajské informace politické nebo vojenské povahy. Jak a kdy se 100
mu to podařilo, zůstává jeho tajemstvím a možná i tajemstvím plukovníka Ellise. Abychom zjistili, kolik toho skutečně přivezl, můžeme se obrátit na spis číslo FO 17 1167 v záznamech ministerstva zahraničí v Kew. Jedná se o Bowerovu útlou oficiální zprávu v modrých deskách nazvanou Několik poznámek k tibetské otázce (Some Notes on Tibetian Affairs). Krátký úvod plukovníka Ellise upozorňuje, že materiály v této zprávě byly z Bowerova publikovaného cestopisu záměrně vynechány, protože jejich zařazení bylo „politicky nežádoucí“. Kopie spisu, na níž je červeným písmem napsáno „DŮVĚRNÉ“, byla zaslána politickému a bezpečnostnímu odboru ministerstva zahraničí vrchním velitelem v Indii polním maršálem lordem Robertsem. V této desetistránkové zprávě Bower vysvětluje, jak v Tibetu funguje vláda, jak se vybírají dalajlamové a další podrobnosti o státní správě ve Lhase. O tibetské armádě píše: „Formálně čítá šest tisíc osob, z nichž polovina by měla být držena v pohotovosti a polovina se věnuje zemědělství a jiným činnostem.“ Jsou vyzbrojeni pouze „mečem, kopím a mušketou – ta má připevněnou vidlici, jež slouží jako opěrka při střelbě“. Bower dále posuzuje zranitelnost Tibetu vůči invazi a poukazuje na to, že Lhasy by se mohla snadno zmocnit „velmi malá armáda“, která by vstoupila z jihu nebo jihozápadu, protože by procházela obydlenými oblastmi a mohla by si tak zajistit zásobování. Invazní síly z Indie by tak podle něj měly drtivou výhodu nad ruskými silami ze severu, protože by mohly „udeřit na nepřítele v jeho nejdůležitější části, aniž by byly odříznuty od své základny“. Bower uvádí tři možné přístupové linie ze severu a uvádí: „Všechny tyto cesty jsou obtížné a můžeme si být jisti, že i když je jejich překročení schůdné pro průzkumné skupiny, nedokázala by to žádná armáda, a jednotky, které by měly operovat proti větší síle, než je lhaská armáda [zde předpokládá, že 101 Ukázka elektronické knihy