„Fajn,“ slíbil jsem a ona zase zavřela oči. I já je zavřel. Máma přestala mumlat, takže se teď ozývalo jen její přerývané dýchání, s až příliš dlouhými pauzami mezi jednotlivými nádechy. Když přišel konec, já i Zoey jsme oba spali. Probudila mě v slabém, šedavém světle brzkého jitra, před námi ležela na posteli nehybná postava naší matky. Zařídili jsme veškeré formality, objali se na rozloučenou a šli si každý vlastní cestou. Já se vrátil do svého přecpaného bytu a několik dlouhých dní mluvil jen se svým kocourem. Pak se konal pohřeb, po něm se zase rozhostilo ticho. Potřeboval jsem novou práci – už nějakou dobu jsem žádnou neměl a žil jsem z úspor –, a tak jsem se asi měsíc po pohřbu ocitl v suterénní kanceláři personálního oddělení hotelu u manažerky, mlhavě povědomé ženy s blond vlasy, a přijal nabídku na post, který byl nazván „hotelový detektiv“, ale jehož přesná náplň mi nebyla až tak úplně jasná. „Abych k vám byl zcela upřímný,“ řekl jsem jí, „nejsem si až tak úplně jistý, co práce takového hotelového detektiva vlastně obnáší.“ „Jedná se prostě o hotelovou bezpečnost,“ vysvětlovala. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl, jak se jmenuje. Natalie? Natasha? „To označení není z mé hlavy. Ve skutečnosti nebudete detektiv. Spíš taková ostraha.“ „Jen bych se chtěl ujistit, že si můj životopis nevykládáte nějak špatně,“ poznamenal jsem. „Odešel jsem ze školy těsně předtím, než jsem promoval z trestního práva.“ „Můžeme mluvit na rovinu, Gaspery?“ Něco na ní bylo skutečně povědomé. „Prosím.“ „Celá vaše práce je o tom dávat pozor, co se kolem vás děje, a v případě, že uvidíte něco podezřelého, zavolat policii.“
108
„To zvládnu.“ „Nezníte moc přesvědčivě,“ namítla. „Nepochybuji o sobě, tedy o tom, zda to zvládnu. Spíš jen – nemůže tohle dělat úplně každý?“ „To byste se divil. Právě kvůli té pozornosti se těžko někdo hledá,“ přiznala. „Všeobecně bývá hlavní potíž s nepozorností. Vzpomínáte si na ten test, který jste podstoupil během prvního pohovoru?“ „Jistěže.“ „Měřila se tím míra pozornosti. Dosáhl jste vysokého skóre. Povězte mi, souhlasíte s tím, jak vám ten test dopadl? Jste vnímavý?“ „Ano,“ přiznal jsem. Měl jsem radost, když jsem to říkal, protože jsem o sobě nikdy předtím tímto způsobem nepřemýšlel. Byl jsem však přesvědčený, že celý svůj život nedělám nic jiného, než že dávám hodně pozor. Moc věcí se mi tedy nevydařilo, ale jestli jsem byl v něčem dobrý, tak ve sledování. Jen tak jsem zjistil, že se má exmanželka zamilovala do někoho jiného, díky tomu, že jsem byl vnímavý. Nešlo o žádné konkrétní náznaky, jen prostě nepatrná změna v… – to už ale ta personalistka znovu mluvila a já se vrátil z minulosti do současnosti. „Počkat,“ zvolal jsem, „já vás znám!“ „Myslíte mimo tento pohovor?“ „Talia,“ vzpomněl jsem si. Něco v jejím výrazu se proměnilo. Jako by z ní spadla maska. Když promluvila, zněla jinak, jako by ji svět těšil o něco méně. „Teď se jmenuji Natalia, ale ano.“ Na okamžik se odmlčela a prohlížela si mě. „My jsme spolu chodili do školy, že ano?“ „Konec slepé ulice,“ odpověděl jsem, a ona se poprvé za celou dobu pohovoru skutečně upřímně usmála.
109
„Stávala jsem na Periferii celé hodiny,“ vzpomínala, „a dívala jsem se ven skrz sklo.“ „Vrátila jste se tam někdy? Myslím do Nočního města?“ „Nikdy,“ přiznala.
110
Ukázka elektronické knihy