Josef Sudek
v sobě jistě měl i kousek hudební zvídavosti. Existuje o něm spousta zajímavostí a stále přibývají nové. Jako třeba zpráva z pařížské dražby, kde se za sedm a půl miliónu korun prodalo Sudkovo zátiší z roku 1952. Přibližně v té době jsem měl to štěstí, že jsem malého shrbeného pána ještě viděl při práci. Já šel z lukostřeleckého tréninku Nerudovou ulicí dolů a v kufříku si nesl luk a šípy. Jednoruký pan Sudek si zrovna upravoval stativ, aby vyfotografoval Prahu. Zíral jsem na něj jako na zjevení. On mrknul na mě, na můj kufřík a dál si chystal jeden ze svých slavných záběrů. Až teprve nedávno jsem se ale z televizního dokumentu Aleše Kisila dozvěděl, co taky Sudek dokázal, když se jednalo o hudbu. Poslechnul si Její pastorkyňu, slavnou operu Leoše Janáčka. Nic mu neříkala. Tak ji poslouchal znova a znova. A po osmé pochopil, co je v ní krásy.
98
Když je nám
hezky, měli bychom si to navzájem sdělovat. Protože k nadávání a stěžování nás nikdo vybízet nemusí, to většině z nás jde samo. Mně naštěstí mnoho lidí píše dopisy, maily i esemesky o tom, co kde viděli, slyšeli nebo četli a jak z toho pak ještě nějaký čas žili. Sypou to ze sebe jedním dechem, nepřemýšlejí o tom, prostě jsou toho tak plní, že se potřebují svěřit. To je něco úplně jiného, živelnějšího, než když se někomu sice líbí, řekněme, nějaká hudba, ale potřebuje si ověřit, co tomu říkáte vy jako takzvaná autorita. Nádhernou esemesku jsem dostal jedné loňské prosincové soboty: „Moc zdravím z koncertu Dana Bárty. Té energie všude kolem!“ Dodatečně hlásím, že jsem si hned té energie nabral i pro sebe. Tři dny po návratu ze špitálu jsem ji potřeboval jak sůl.
99
S textařem
Jiřím Štaidlem jsem toho za deset let, co jsme se znali, zažil hodně. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se s ním znovu setkám sedmatřicet let po jeho smrti. Tedy ne přímo s Jirkou, ale s hercem, který ho představuje v brněnském Mahenově divadle ve hře Zaslíbení. Zaslíbeni jeden druhému, Jiří Štaidl a krasobruslařka Hana Mašková. Mnoho novinářů i divadelníků se mě teď ptává na Jirku, ale nikdo na Hanu. A já ji přitom poznal o pět let dřív než Jirku. Pracoval jsem v deníku Československý sport a ráno před šestou jsem na Štvanici sledoval reprezentantku Jitku Hlaváčkovou s jejím trenérem Jaroslavem Sadílkem. To on mě tehdy upozornil i na jinou svou svěřenkyni, desetiletou Hanu Maškovou. Pokaždé když jsem ji později vídal v televizi, připadala mi stejně skromná a milá jako tehdy na Štvanici. Jednou jsem jí to chtěl říct: ve festivalovém zákulisí Bratislavské lyry. Jenomže zábavě u našeho stolu vévodil Jirka Štaidl. Zkrátka jsem to spolknul. Slušelo jim to spolu moc. Když odjela do Paříže a Jirka mi říkal, že ani to není pro něj daleko, docela jsem mu věřil.
100 Ukázka elektronické knihy