výborů, vesnické časopisy, jejichž organizace a využití vázly, či zavedení rubriky Život strany do jejich periodik.207 Tiskový odbor ÚV KSČ pak výsledky porady zhodnotil 21. května 1951 a ze školení vyvodil tyto závěry: 1) „23. nebo 24. května zajede s. Vaníček do Hradce Králové na 2–3denní průzkum Pochodně. Dále provede průzkum v jihlavské Jiskře. 2) Do 14 dnů po průzkumu vypracuje předběžný návrh usnesení a projedná na poradě odboru s instruktorem z org[anizačně] instruk[tážního] oddělení. 3) Prostuduje další sovětské materiály, vyžádá si usnesení krajských výborů v Českých Budějovicích a v Ústí nad Labem k práci krajského tisku, event. další neznámá usnesení ostatních krajských výborů. 4) Sovětský materiál Zlepšovat stranické vedení místních časopisů zaslat krajským vedoucím tajemníkům a vedoucím redaktorům.“208 Dne 5. června 1951 vzal tiskový odbor na své poradě na vědomí zprávu Josefa Vaníčka z průzkumu v krajských listech Pochodeň a Východočeská zář. Na stejné schůzi při řešení kádrových problémů strany navrhli sami členové odboru, aby k nim byl přiřazen Josef Povolný, který by měl mít na starosti právě krajský tisk.209 Nicméně ani spolupráce s novináři, o kterou se celý aparát KSČ snažil, nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se možná dalo očekávat. Novináři (a to včetně těch komunistických) mnohdy projevovali vyloženě laxní přístup k tomu, co jim KSČ diktovala, a pokud mohli, spíše se v mnoha případech snažili svým povinnostem vyhnout. Zápisy aparátu ÚV KSČ, které zaznamenávají tento přístup, připomínají svým líčením atmosféru povinných schůzí a odtažitého přístupu vůči režimu, jaký se mnohdy projevoval později v době tzv. normalizace v 70. a 80. letech minulého století. Například 4. června 1956 na své poradě tiskový odbor KSČ zhodnotil aktiv „komunistů-novinářů“ konaný pouhé dva dny před touto schůzí: Nedostavilo se deset pozvaných novinářů, mnozí za sebe poslali náhradníky, především se to týkalo redakcí ČTK a rozhlasu.
207 NA, KSČ, fond 19/7, KSČ-ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně propagační a ideologické, a. j. 394, zápisy ze schůzí tiskového odboru, s. 11, 8. 5. 1951. 208 Ibid., s. 12, 21. 5. 1951. 209 Ibid., s. 13, 5. 6. 1951. Josef Povolný v letech 1951–1952 vedl jihlavský deník Jiskra, v roce 1951 souběžně působil jako referent pro krajský tisk v tiskovém odboru ÚV KSČ, v roce 1954 byl pověřen dočasně také jeho vedením, na jaře 1952 se účastnil vyšetřování tzv. Provokace v Tvorbě. 98
Navíc novináři z tohoto aktivu v jeho průběhu odcházeli s tím, že jim nemůže nic dát a že je zbytečný.210 Nešlo ale jen o ignorování stranických schůzí některými novináři, dokonce z řad samotných komunistů. Po únoru 1948 KSČ zaznamenala hned několik případů, kdy novináři nejednali nejen podle očekávání stranického aparátu, ale dokonce ani v souladu se svým členstvím ve straně. Za všechny podobné případy zmiňme tzv. protinezvalovský pamflet z roku 1949. Šlo o pamfletické verše studentů FF UK v Praze Viktora Matyse a Zdeňka Pachovského, které parodovaly sbírku Vítězslava Nezvala Veliký orloj. Verše několik měsíců kolovaly po pražských redakcích včetně rozhlasu, Lidových novin, Kulturní politiky, Rudého práva i ústřední politické školy při ÚV KSČ. Verše četlo, opisovalo a dále šířilo na 70 novinářů (až na dva výhradně členové strany, včetně Pavla Kohouta, Karla Kyncla, E. F. Buriana, A. J. Liehma, Jiřího Honzíka či Stanislava Budína, který byl z KSČ vyloučen ale už v roce 1936). Jen jeden z nich, Jarmil Sekera, pamflet nahlásil na ÚV KSČ a ten zahájil vyšetřování, výslechy na StB a například Kulturní politiku coby jedno z center, odkud se pamflet dál šířil, záhy poté zrušil.211 Sami řadoví pracovníci stranického aparátu si uvědomovali všechny tyto nedostatky (slabé personální obsazení aparátu KSČ, špatnou spolupráci mezi jednotlivými jeho složkami i jejich spolupráci s dalšími orgány státní správy, stejně jako problémy při spolupráci s novináři) a vyzývali k jejich nápravě, kterou většinou viděli v posílení aparátu jako takového, především po personální stránce, a jeho kontrolní role. Tomu, že celý systém řízení regionálního tisku, stejně jako celého odboru tisku a propagace procházel turbulencemi, neustálými změnami, a tedy nemohl dlouho najít funkční a fungující postupy práce a její organizace, napovídá také fakt, že už během prvního roku nového rozšířeného systému docházelo k mnoha korekcím, úpravám a ostatně také ke stížnostem na nefunkční organizaci. Ještě v roce 1953, 9. a 10. září, na poradě konané u Bedřicha Vody-Pexy konstatují pracovníci z odboru propagandy (zde např. tajemník Jan Šimek), že jejich část stranického aparátu se potýká s nedostatkem lidí: „Na úseku propagandy je velká fluktuace kádrů, nejsou často obsazena místa tajemníků pro agitaci a propagandu, vedoucí okresních poraden a studoven v okresech. Malá je také spolupráce na úseku propagandy 210 NA, KSČ, fond 19/7, KSČ-ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně propagační a ideo logické, a. j. 394, zápisy ze schůzí tiskového odboru, s. 8, 4. 7. 1956. 211 Viz Jiří Knapík: Únor a kultura, s. 217an. 99
mezi odděleními v krajích, ale také mezi odděleními ÚV KSČ.“212 Bedřich Voda-Pexa na tomto jednání také poukázal na to, že vložit do rukou nižších stupňů stranické hierarchie více odpovědnosti sice bylo správné, ale už po dvou letech se ukázalo, že pro aparát pražského ÚV to znamenalo spíše zakrnění: „Tiskový odbor kdysi zasahoval do prací redakcí, to bylo samozřejmě nesprávné. Ale pak přešli soudruzi k nesprávné představě, nechat noviny úplně samy. Je třeba před redakce stavět konkrétní otázky novinářské práce, novináři musí být stále v kursu politiky strany.“213 Dosáhnout by se toho podle něj mělo vznikem „aktivu“ novinářů a přilákáním většího počtu stranických pracovníků k zájmu o média a spolupráci s nimi. Podle Vody-Pexy nestačí dělat noviny od stolu, je třeba je oživit, k tomu má pomoci také zapojení většího množství vědeckých pracovníků, spisovatelů nebo karikaturistů.214 Postupně se ale i přes počáteční komplikace dařilo systém organizace aparátu ÚV KSČ ustálit, i když k neustálým přesunům jednotlivých pracovníků docházelo i nadále, navíc někteří z nich tzv. kumulovali funkce, tedy vykonávali několik funkcí najednou. Postupně se ovšem dařilo systém řízení tisku přece jen zefektivnit. Přímá organizace toho, co krajské výbory KSČ a jejich stranické listy budou vydávat, se dá nejlépe sledovat při celostátních kampaních a akcích, jako byly volby všech úrovní. Dne 8. dubna 1954 se například konala porada vedoucích odborů oddělení propagandy, agitace a kultury, na které nechyběli pracovníci ústředního aparátu strany Martin Vaculík, František Havlíček, Bedřich Šimon a další. Právě na rok 1954 připadly volby, a tak program porady patřil hlavně Zprávě o předvolební kampani v tisku a rozhlasu (televize už rok vysílala, ovšem jen několik hodin denně a nebyla také ještě masově rozšířeným médiem, k předvolební kampani tedy ji ještě komplexně a systematicky komunisté nevyužívali). V rámci projednávání této volební tematiky se také vedoucí odborů usnesli, že do krajů má být poslán „dálnopis, který připomene krajům, co je třeba v nynější etapě kampaně udělat“.215 Mezi dalšími úkoly, které si mezi sebe účastníci schůze rozdělili, nechybí ani směrnice pro Rudé právo, které mělo připravit článek o agitační neděli v některém z vybraných krajů, přičemž vybrán měl být ten, kde před212 NA, KSČ-ÚV, fond 19/7, KSČ-ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně propagační a ideologické, a. j. 15, porady vedoucích odborů oddělení propagandy 1951–1953, s. 293–294. 213 Ibid., s. 300. Pexa dokonce poukázal na „úvodník s. Aškenázyho v Literárních novinách, který svým obsahem byl zaměřen proti formě fejetonu na stránkách našich novin. Pozoruhodné bylo, že nikdo se k tomu neozval, že i oddělení agitpropu i oddělení škol k tomu mlčelo.“ 214 Ibid. 215 NA, KSČ, fond 19/7, KSČ-ÚV 1945–1989 – oddělení – oddělení kulturně propagační a ideologické, a. j. 16, záznamy z porad vedoucích odb. propagandy a agitace, s. 8, 8. 4. 1954. 100 Ukázka elektronické knihy