113
sadů vypracovali a jejich realizaci provedli zahradníci Jiří Braul a Josef Fuchs, vše šlo poměrně rychle a v roce 1833 byly – prakticky současně s novou silnicí – sady slavnostně otevřeny. Stromy do nich částečně dodala některá šlechtická panství, částečně byly pořízeny z veřejných sbírek. Není jistě bez zajímavosti, že valná většina jich tu stojí dodnes. Obě části sadů byly spojeny – prý na přání excísaře Ferdinanda Dobrotivého – dřevěným můstkem přes Myší díru, který pak sloužil dlouhá léta. Park dostal jméno Volksgarten – Lidová zahrada, pro pohodlí návštěvníků byly osazeny lavičky a na nich se skvěl německo-český text: „V těchto k vyražení obecenstva oddaných sadech žádá se každý, aby beze všeho porušení sadeb, odpočívadel, jakož i pošlapání trávníku a obložených drnů pečlivě se varoval“. Rok poté, co zasloužilý nejvyšší purkrabí odešel – na nátlak dvorských kruhů i části šlechty – v roce 1843 do výslužby, zmizela „Lidová zahrada“ a sady i silnice byly na jeho počest nazvány Chotkovými. Proslulý zahradní architekt František Thomayer, jenž se podílel na založení nebo úpravě téměř všech pražských parků, dal nevelkými změnami na počátku 90. let 19. století Chotkovým sadům dnešní vzhled a zřídil v nich jezírko. Na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století přišly sady o svou menší část za Myší dírou, kde vznikly domy Gogolovy ulice a Kramářova vila a dostaly tak současný rozsah. Jejich zakladatele připomíná pomník či spíše pomníček, deska z roku 1841 s Chotkovým jménem vpravo od hlavního vchodu. Těsně před vypuknutím první světové války byl v roce 1913 v sadech postaven pomník spisovatele Julia Zeyera (1841–1901). Má podobu jeskyně, v níž plaketu se Zeyerovým portrétem obklopují hlavní postavy všech jeho děl. Odhalení předcházely – jak už to v českých zemích bývá – dost nechutné spory. Proslulý architekt a mecenáš umění Josef Hlávka měl vlastní představu pomníku a byl ochoten jej kompletně financovat. Když byla dána přednost návrhu sochaře Josefa Maudra, od věci se distancoval, financování odmítl a komise pro postavení pomníku se octla bez peněz. Nakonec zvolila svým předsedou Františka Ladislava Riegera, ten peníze obstaral a pomník mohl být osazen. Jak již bylo zmíněno, je dílem Josefa Maudra, autora soch na vyšehradském Slavíně i některých na Národním muzeu. Umělá jeskyně je z posázavské žuly, reliéf s podobiznou odlily Karlínské dílny. Na sochy zvolil Maudr tyrolský mramor a stal se tak terčem nevybíravé kampaně různých supervlastenců a šovinistů, kterým byl sochařův počin málo vlastenecký, když přece máme mramor náš, slivenecký a netřeba používat cizácký. Dnes jsou žabomyší spory dávno zapomenuty a pomník, který Jiří Voskovec neuctivě, ale trefně nazval mramorovou tlačenicí, se již dočkal celého století. Je už běh světa, že téměř zapomenut je i Karel hrabě Chotek, přestože s výsledky jeho práce se Pražané tak často setkávají.
115
CHUCHELSKÝ HÁJ
(Velká Chuchle)
Vesnička Velká Chuchle, daleko za Prahou, byla ve 13. století majetkem nově založeného zbraslavského kláštera. Od husitských dob patřila několika zemanům, ale v 16. století ji od nich klášter znovu vykoupil. Spojení s Prahou žádné nebylo, leda snad po vodě, teprve v roce 1741 francouzská armáda vylámala ve skalách cestu podél řeky. Podlouhlá strmá vyvýšenina nad Chuchlí je zalesněna již několik století. Byl to zcela přírodní smíšení les, který jen administrativnímu rozšíření Prahy v roce 1970 vděčí za to, že se stal i s Chuchlí součástí města. Již předtím byl poněkud upraven, pak zde byly zřízeny cesty, je udržován, ale stále jde více o les než o park; maximálně lze hovořit o lesoparku. Je tu hájenka s jakousi minizoo, především však uprostřed lesa nevelký kostel. Jeho stavitel není znám a zrovna tak upadl v zapomenutí důvod, proč byl kostel, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, postaven právě zde, poměrně daleko od vsi a navíc na příkrém kopci. Tím spíše, že obec v té době žádný kostel neměla. Existuje sice zkazka, že svatyni dal z vděčnosti postavit jakýsi bohatý polský šlechtic, kterému blízké lázničky vrátily zdraví; jde o historku dost nepravděpodobnou a rozhodně vůbec nedoloženou. Pravdou naopak je, že až do konce 18. století žil při kostele poustevník; klidu tam měl každopádně dost a dost, lidských obydlí zase nebyl příliš vzdálen, takže jeho poustevničení asi příliš tíživé nebylo. Kostel je zcela běžná, nevýznamná barokní stavba, opravená v polovině 19. století a opět před několika lety. Ani jeho interiér se nemůže honosit něčím cennějším, ať už jde o oltářní obraz nebo nástropní fresku v presbytáři, jejichž autor – stejně jako je tomu u stavitele – zůstává neznámým. Výjimku tvoří jen dvě oltářní sochy sv. Prokopa a sv. Ivana, které vytvořil žák Matyáše Brauna Jiří Josef Jelínek.
116 Ukázka elektronické knihy