Nedalo se couvnout, trval jsem na vykonání rozkazu. Do poslední chvíle jsem doufal, že Ďurek od toho uhne, že se ukáže pravda. Nestalo se, osobně jsem dohlédl na to, jak svědky poučili, že o případu a zadržení nesmějí nikde mluvit a ještě dnes mají nastoupit na svá pracoviště. Potom je vyvedli z budovy a nechali jít. Selhání. Uvařil jsem si čaj a stáhl se do kanceláře bez oken. Žárovka se vypálila, místnost ozařuje jenom stolní lampa. Připadám si jako v cele, možná mě zatkli a zavřeli, otupělý mozek to nestačí zpracovat. Hlavu mám skloněnou, vdechuju bylinkovou vůni, stolní deska odráží neznámou tvář. Nejasnou, matnou, moje jediné štěstí. Věrný obraz bych nesnesl, je to tvář Medúzy. Pohledem neuhnu jenom proto, že podřimuju, i když jsem zároveň bdělý. Apatie, rozostřené vědomí. Všechno, čemu se jindy tak prudce bráním, má vstup volný. Dívám se na sebe a vidím prase, které zabilo vlastního bratra. Stud chutná odporně. Nenávidím se, a proto dělám, co dělám. Poslušnost, drobné kolečko. Služební odznak je můj štít, nepropustný pancíř, poslední obrana. Škubnu sebou, pokusím se vylézt z bažiny. Natáhnu se po hrnku s čajem, který dávno vychladl. Uprostřed pohybu zmalátním, zabořím se ještě hlouběji. Chrabryj, moje tehdejší přezdívka, ruské slovo pro chrabrého. Tak mi říkali tam v horách, a tehdy to byla pravda, mezi chlapy nic jiného neobstálo. Ani náznak lži nebo neupřímnosti, jenom hrdinství a mužná čest. Chrabryj. Nebrali to jako lichotku, šlo o vyjádření mé povahy, ryzí podstaty, tehdy jsem tomu věřil. Po smrti kapitána Lošakova mi svěřili velení oddílu. I když jsem byl mladý, odvahou se mi nikdo nevyrovnal. Horká hlava. Sabotážní akce, přestřelky, popravy Němců, nic z toho mi nenahánělo strach, ničeho jsem se nebál. Partyzánský velitel, v tom jsem se viděl, nejvyšší ideál. A potom… Ostrý Grúň, zbrklé rozhodnutí, podělané granáty… Zatnu pěsti, přitisknu si je k uším, drtím si lebku. I přesto slyším Julkův řev, čím silněji je tisknu, tím hlasitěji se ozývá. Nikdy 98
2karika_hlubina 392.indd 98
16.10.2023 15:00:04
neutichá, nepřehluší ho ani pískot v uších. Nese se údolím, vím, že mi bratra stahují z kůže, i když už se nedívám dalekohledem. Řežou do něho, do ran mu sypou sůl, obnažené maso mu pálí ohněm. Na desce stolu se odráží tvář Medúzy, pořád v ní vidím rysy partyzánského velitele, které tak nenávidím a které se už dvacet let pokouším vymazat. Proto, jenom proto jsem je pomáhal dostat na šibenici, všechny ty hrdiny z hor. Dobře jsem věděl, že jsou nevinní, že neselhali. Na rozdíl ode mě. Proto jsem je nenáviděl, viděl jsem v nich sebe, jaký jsem měl být, jenže jsem nebyl. Doufal jsem, že když dostanou oprátku, vypálím ze sebe, ze své pokřivené tváře, ty odporné rysy. Nepomohlo to, jsou tam pořád, i když zbytek není můj, vůbec ho nepoznávám. Zazvoní telefon, nečekaná záchrana. Rychle zvednu sluchátko, přiložím si ho k uchu. „Pracuješ, malčik?“ ozve se chraptivý hlas. Škubnu sebou, svaly mi ožijí, bezděky vstanu. „Práci čest, soudruhu plukovníku.“ „Jak to jde v tom Ružomberku?“ „Není obvyklé, abys volal, když dozoruju případ.“ „Něco jsem slyšel, vrabci si cvrlikají i v mraze.“ Polknu, olíznu si rty. „Nepřehledná situace.“ „Nepřehledná?“ mlaskne jazykem. „Máš tam dvě unesené děti, zavražděné. Nezvěstné esenbáky. Svědka ti zabili pod nosem, druhý zmizel, náčelníka z toho trefil šlak.“ „Jsi dobře informovaný,“ připustím. Naštěstí neví, že mě Ďurek napadl. Nebo o tom pomlčel. „A k tomu všemu katolický kněz. Víš, co jsem ti říkal o takových případech.“ „Dávám si pozor.“ „Opravdu? Prý jsi nechal propustit svědky.“ „Ano, nechal.“ „Po tom, co jsem ti všechno řekl, jsi je pustil?“ „Dospěl jsem k závěru, že venku jsou ve větším bezpečí než tady,“ zalžu. 99
2karika_hlubina 392.indd 99
16.10.2023 15:00:04
„Ve větším bezpečí pro stranu?“ „Zůstávají pod dohledem, nikdo jim neublíží, nový náčelník mi za to ručí.“ „A ty zase ručíš mně,“ řekne. „Osobně.“ „Dějí se divné věci…“ „Neděje se něco s tebou? Ta tvoje hlava… Jednou jsme to ututlali, ale napodruhé…“ Mlčím, nemusí mi připomínat, jakou má na mě páku. „Hlavně se nehrb, dobře?“ přehodí výhybku, zní to žoviálně. „Pořád se hrbíš.“ Má pravdu jako vždycky. Během rozhovoru jsem se nevědomky nahrbil. Napnul jsem svaly, až mi trnou ruce, záda i zátylek. „Jsem v pořádku,“ ujistím nás oba. „Věřím ti,“ prohodí, jako by o nic nešlo. „Děkuju.“ Myslím to upřímně, jeho důvěry si cením, i když vím, že ji předstírá. Visím na každém jeho slově, plukovník je můj maják. „Dávám ti jeden den,“ dodá. „Pokud se případ neuzavře, přijedu i s hochy.“ „To nebude potřeba, to…“ „Nechce se mi tam trmácet, tak se snaž.“ „Rozkaz.“ „Obejdi ty svědky, jestli jsou na pracovištích a chovají se podle instrukcí.“ „Provedu.“ „Zatlač na esenbáky, ať makají, nerad v zimě cestuju. Čest.“ Zavěsí, sluchátko oněmí, po chvíli začne pípat oznamovací tón. Jeden den.
IV. Všude okolo zimní nehybnost jako statický fotozáběr. Možná jen další rohypnolový sen. Právě projíždíme kolem muzea, silnice vede 100
2karika_hlubina 392.indd 100
16.10.2023 15:00:04
Ukázka elektronické knihy