Když se život začne hroutit
Dave měl po většinu svého života fixní nastavení mysli, a jak napsal ve své knize, po celá léta aktivně pracoval na tom, aby to změnil. Já jsem na druhou stranu vždy měla růstové nastavení. Ne záměrně. Upřímně řečeno, ani jsem nevěděla, že se tato část mé osobnosti dá nějak nazvat, dokud jsem si nepřečetla knihu Carol Dweckové. Prostě jsem vždycky věřila, že když se budu dostatečně snažit, dokážu cokoli. Naproti tomu můj manžel vyrůstal v přesvědčení, že to, co dokáže zvládnout, je nějakým způsobem omezeno jeho danými schopnostmi. Zajímavé je, že Dave a já jsme měli naprosto odlišné dětství. Způsob, jakým jsem vyrůstala já, byl velmi ovlivněn mým omezeným přístupem k různým zdrojům, omezeným počtem lidí, kteří mě podporovali a tím, jak drsný můj život někdy byl. A přesto si myslím, že všechno to, co jsem neměla, mě přimělo vnímat svět jako hádanku, kterou je třeba vyřešit. V poměrně raném věku jsem dospěla k závěru, že jedinou věcí, která mi stojí v cestě za čímkoli, jsou znalosti, které ještě nemám. Také jsem věřila, že pokud budu ochotna tvrdě pracovat a pilně studovat, můžu se zlepšit v čemkoliv. Takto jsem přistupovala ke každičké oblasti svého života: k podnikání, samozřejmě, ke svému duševnímu a emocionálnímu zdraví, k tomu, jak se stát lepším rodičem, jak být laskavější sama k sobě. Lidé na našich konferencích se smějí, když jim říkám, že za mými úspěchy stojí Google, ale je to naprostá pravda. Všechny své znalosti jsem si musela těžce vybojovat. Na druhou stranu Dave byl přirozeně chytrý, talentovaný a okouzlující a měl dva milující rodiče, kteří ho podporovali, aby vedl život v souladu
98
Změňte názor na možnosti vlastního zlepšení
se svými schopnostmi. Vyrůstal ve čtvrti obývané příslušníky střední třídy na předměstí jižní Kalifornie, a i když tvrdě pracoval, jako heterosexuální bílý křesťan mužského pohlaví žijící v Americe se nesetkával s žádnými velkými překážkami, které by musel překonávat. To, co mnoho lidí v jeho dětství vidělo jako výhody, jej nakonec omezilo v dospělosti – jestliže věříte, že vaše nadání a schopnosti jsou vrozené a dané od Boha, nikdy se nenaučíte překonávat domnělé hranice, které považujete za předurčené. Představte si znovu své nastavení mysli jako beztvarou hlínu na hrnčířském kruhu Demi Mooreové, s tím rozdílem, že tentokrát jste tím umělcem vy. To vy hnětete hlínu svýma rukama. (Pokud si k tomu potřebujete představit do půl těla nahého Patricka sedícího za vámi, jen směle do toho. Nebudu se vás na nic ptát.) Ten kopeček hlíny se může proměnit ve vázu, hrnek na kávu, misku nebo papuchalka, záleží jen na vás, co z něj uděláte. Můžete si s ním pohrát a vytvořit z něj úplně cokoliv, a pak ho znovu vytvarovat a přetvořit v něco jiného. Dokud s ním budete pracovat a přidávat další hlínu nebo vodu, může se měnit a existovat navždy ve stavu proměňování se. To je růstové nastavení mysli. Dokud budete přidávat nové nápady, zkušenosti, výzvy, talenty a dovednosti, budete navždy schopni měnit způsob, jakým přemýšlíte o věcech kolem sebe. Používáme-li beztvarou hlínu jako analogii růstového nastavení mysli, mohli byste si nyní představit fixní nastavení jako
99
Když se život začne hroutit
výrobek z hlíny po vypálení v peci. Koneckonců, když hrnčíř skončí se svou prací, vtiskne svému dílu trvalou podobu vypálením v ohni. Většina lidí, kteří si přiznají, že mají fixní nastavení mysli, začne proti této představě bojovat. „Nikdy jsem se nerozhodl přestat růst“, řeknou si, „nic jsem si trvale nenastavil.“ Ale je tady ještě jedna věc: můžete vypálit hlínu a cíleně se rozhodnout, že ji navždy uzamknete do konkrétní užitečné podoby, to však není jediný způsob, jak něčemu vtisknout neměnnost. Jiným způsobem, jak dosáhnout neměnnosti, je se dané věci vůbec nedotýkat. Zamyslete se nad tím. I já při svých omezených znalostech a zanedbatelných zkušenostech s keramikou vím, že pokud s hlínou nebudete pracovat, necháte ji jen tak ležet a nebudete se o ni starat, po nějaké době vyschne, zkřehne a ztvrdne. Nevěřím, že by se lidé s fixním nastavením mysli sami vědomě rozhodli žít tímto způsobem. Myslím si, že jejich nastavení je nutí věřit, že jiná možnost neexistuje. Jejich perspektiva je drží v pasti. A proč o tom nyní hovořím v souvislosti s překonáváním životní bolesti? Protože když uvážím, že se někdo snaží projít těžkým životním obdobím a přitom ho omezuje jeho fixní nastavení mysli, nedokážu si ani představit, jak hrozné to musí být. Krizové období je dost bolestivé i bez přidané zátěže vašich přesvědčení, která vám říkají, že všechno je beznadějné, ještě dříve, než se pokusíte najít cestu ven. Vy to ale můžete zvládnout. Naděje existuje. Nebudete se vždy cítit tak, jak se cítíte dnes.
100
Ukázka elektronické knihy