Puberta jako pohyb kontinentů
Ve vlaku naproti mně sedí asi šestnáctiletý mladík, mohl by se jmenovat třeba Tim. Tim je jméno seriá lových hochů, co zcela okouzlují svým zjevem a na školním hřišti pouhým okouzlujícím postáváním lámou zástupy srdcí. Když jsem nastupovala, Tim se na mě usmál a pomohl mi zvednout kufr do přihrádky na zavazadla. Snad jednou bude můj syn taky takový, pomyslela jsem si. Teď, kousek za Wolfsburgem, volá Timova matka. Úsměv z Timova obličeje je rázem pryč, místo milého hlasu se ozývá jen podivné chrčení. „Co je to za debilní otázku,“ vyhrkne Tim po chvíli do telefonu, „jasně že mám. Jak se může někdo tak blbě ptát?“ a pak chvíli poslouchá matku, přitom svírá čelist a obrací oči v sloup a nakonec prohlásí: „Hele, víš co, máti? Dej mi laskavě pokoj,“ a zavěsí. Jsem v šoku. Představím si Timovu matku jako příjemnou ženu, která se zdaleka neptá tak blbě, jak by se jistě ptát mohla. Představuji si ji, jak teď někde stojí, sluchátko plné opovržení v ruce, připadá si naprosto ztracená a nechápe, jak mohlo dojít k tomu, že do toho chrčícího výrostka dorostl zrovna její syn, jak mohlo dojít k tomu, že pro něj byla tak dlouho pupkem světa a teď je jeho zadelí, jak mohlo dojít
97
k tomu, že to milé dítě, kterým Tim jednou byl, je teď nejspíš v háji. Doufám, že je to úplně jinak. Doufám, že tam nestojí ztracená, ale jaksepatří dopálená. Doufám, že její poslední věta v telefonu zněla: „Chtěla jsem se jen ujistit, že máš dost náhradního prádla, náhradního prádla napořád, protože tady se už ukazovat nemusíš, to bychom měli, adieu, začínám druhý, nádherný, bezdětný život.“ Snažím se na Tima vrhnout rozhořčený pohled, on se ale nedívá, ťuká něco do telefonu. „Jak to mluvíte s vlastní mámou?“ vyhrknu málem a k tomu málem zacituji příšernou větu, kterou někdo v padesátých letech napsal mojí vlastní nebohé mámě do památníku: Cti srdce matky svojí, dokud ještě bije, až se jednou zlomí, pozdě na to bude. Podívám se na Tima, kterému se do obličeje vrací barva, a znovu mě napadne, že o pubertě vlastně nic nevím. Nevím, jaké hrůzy se dostaví s příchodem mutování a s chmýřím nad horním rtem. Mému synovi je dvanáct, takže je přímo na prahu puberty, ale zatím se to ještě neprojevuje. Zatím má radost, když mu zavolám. Zatím sbírá obrázky fotbalistů. Zatím mi ještě pořád dokola vypráví, kdy dal kdo jaký gól. V duchu slibuji, že odteď se mi to už nikdy neomrzí, že budu fandit při každém popisovaném gólu – kvůli tomu stále přítomnému „zatím“. Navíc se rozhodnu, že si konečně přečtu nějaké knihy o pubertě. Tiše doufám, že v nich bude v podstatě totéž co v příručkách o dětech předškolního 98
věku. Když rozlíceně bijí zaťatými pěstičkami do svých rodičů, je to prý důkaz zdravého pouta: S rodiči se dá takhle jednat, protože ti člověka stejně nikdy neopustí, ať už se chová jakkoli. Doufám, že i Timova matka četla tu příručku, kterou teď v duchu sepisuji. Přestanu se na Tima mračit a sáhnu po knize. Jako záložku v ní mám zastrčený obrázek fotbalisty. Je to oblíbený fotbalista mého syna a já vím o jeho kariéře víc, než jsem kdy vědět chtěla. Syn mi ten obrázek slavnostně věnoval, má ho dvakrát. Obracím kartičku v ruce. Možná je puberta jako neobyčejně rychlý pohyb kontinentů, který mě a mého syna na léta rozdělí, a až se znovu poznáme mnohem, mnohem později, můj syn v plné síle a já už na ústupu, protřeme si oči a budeme k sobě poněkud rozpačití a zdvořilí, zdvořilí jako náhodní známí. „Anthony Modeste,“ ozve se náhle Timův hlas. Vzhlédnu. Tim se usměje a ukáže na kartičku. „Vy ho znáte?“ zeptám se. „Jistě,“ přikývne Tim. „Můj syn je sbírá,“ vysvětluji a Tim řekne: „Taky jsem je dřív sbíral.“ „A jakého koníčka máte teď?“ vyhrknu. „Pubertu?“ A ještě než to dořeknu, mrzí mě, že jsem na něj tak spustila. „Proč?“ zeptá se Tim překvapeně a chytne se za tvář. „Udělal se mi beďar?“ „Ne,“ odpovím, „to jen kvůli tomu telefonátu s vaší matkou.“ Tim se opře, dívá se z okna a přemýšlí. Pak se nakloní přes stůl, jako by mi chtěl prozradit tajemství, 99
Ukázka elektronické knihy