07. MRKEV
MRKVOVÝ DORT DORT S MRKVÍ, KOŘENÍM A OŘECHY
Jednou z (mnoha) věcí, které mi po příjezdu do Británie připadaly divné, byl mrkvový dort. Mrkev se přeci odjakživa nakládala spolu s pekingským zelím v kimčchi, vařila se s cibulí a bramborami v karé (tedy karí) na japonský způsob, restovala se s další zeleninou v čapče* nebo se přidávala do salátů. Do sladkých pokrmů nepatřila. V žád ném případě. Nyní řadím mrkvový dort mezi své oblíbené moučníky, ale zpočátku jsem ho vnímal, jako — co já vím — kdybyste Britovi na servírovali crumble z růžičkové kapusty nebo kdybyste Američano vi nabídli brokolicový koláč. Prostě něco nemyslitelného. Když se nad tím ale zamyslíte, zjistíte, že předěl mezi sladkým a slaným je podmíněn spíš kulturně. Avokádo konzumuje většina lidí naslano, ale Brazilci ho jedí jako zákusek, nasladko. Z rajčat se zas ve většině světových kuchyní připravují slaná jídla, ale za mých mladých let v Koreji byla považována za (víceméně) sladkou potra vinu. Jedla se jako ovoce (což z pohledu botaniky samozřejmě jsou),
*
Korejské skleněné nudle neboli tangmjon osmahnuté s jemně nakrájenou zeleninou a dle chuti i se sekaným masem. Viz kapitolu „Nudle“.
98 — 99
a pokud nebyla dost sladká (což mnohdy nebyla), přislazovala se cukrem. Zvlášť starší ročníky rajčata často nazývaly „jednoleté kaki“, protože se tomuto ovoci svým způsobem podobají, ale na rozdíl od kaki, která rostou na stromech, pocházejí rajčata z jednoletých rost lin. Odtud jejich pojmenování. Ještě i po několika letech života ve Spojeném království, kde se rajčata rozhodně jedla naslano, mě vy vedl z míry (skvělý) americký film z roku 1991 s názvem Smažená zelená rajčata (vždyť kaki byste přeci nesmažili, že ne?). Mrkev pochází ze střední Asie (téměř jistě z území dnešního Af ghánistánu) a původně bývala bílá. Následně byly vyšlechtěny fia lové a žluté odrůdy. Dnes převládající oranžovou odrůdu vyšlech tili až v sedmnáctém století v Nizozemsku. Traduje se, že Nizozemci novou odrůdu prosazovali, jelikož od kazovala na Viléma Oranžského (nizozemsky Willem van Oranje), respektive Mlčenlivého (nizozemsky Willem de Zwijger), vůdce po vstání proti Španělům, kteří dnešnímu Nizozemsku vládli v šest náctém století. Mrkev by se tak nejspíš stala nejvíce zpolitizovanou zeleninou v dějinách. Pravdivost tohoto příběhu však patrně nelze ničím doložit, což se u zajímavých historek bohužel často stává.43 Odhlédneme‑li od politických vztahů mezi habsburským moc nářstvím a Nizozemskem, vyšlechtění oranžové mrkve mělo nespor ný význam z hlediska výživy. Oranžovou barvu jí dodává beta‑karo ten, který se v těle po požití mění ve vitamin A. Ten je nezbytný pro dobrý stav kůže, imunitního systému, a zejména očí, takže oproti své bílé předchůdkyni měla oranžová mrkev dodatečný nutriční pří nos. Podobně jako většina vitaminů i vitamin A vám způsobí otravu, pokud ho máte přebytek. Jedná se o takzvanou hypervitaminózu A, která může vést k netečnosti, rozmazanému vidění, bolesti kostí a v krajních případech i k odlupování pokožky (fůůůj!). Někteří z prvních evropských polárníků to ke svému zděšení zjistili, když jedli tulení játra (která jsou na vitamin A zvlášť bohatá) a játra led ních medvědů, kteří se živí převážně tuleni.
07. Mrkev
Ukázka elektronické knihy