veterinář a milovník psů Maksymilian Łabędź, růžolící Józef Laudański, grafický designér Edward Manteuffel, matematik Józef Marcinkiewicz, inženýr Zygmunt Mitera, major Zaleski, major Miller – tolik přátel a kamarádů chybělo. Proč asi? Zpráva náčelníka UPV Pjotra Sopruněnka datovaná (zpětně) 25. května 1940 vykazuje šest kategorií zajatců, jejichž jména byla vyškrtnuta ze seznamů těch, které by jinak čekala smrt. PŘÍSNĚ TAJNÉ Informace o válečných zajatcích zadržovaných v táboře NKVD v Juchnově [Všimněte si: Rusové nazývají Pavliščev Bor Juchnovem] Celkem odesláno do tábora Juchnov . . . . . . . . . . . . . . . 395 osob Včetně: a/
na pokyn 5. oddělení GUGB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 osob
b/ na žádost německého velvyslanectví . . . . . . . . . . . 47 osob c/
na žádost litevské diplomatické mise . . . . . . . . . . . 19 osob
d/
Němců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 osob
e/
na pokyn zástupce lidového komisaře
f/
ostatních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 osob
137 osob vnitřních záležitostí soudruha Merkulova . . . . . . . 91 osob
258 osob
[Celkem] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395 osob Náčelník NKVD UPV SSSR GB [státní bezpečnost] kapitán P. Sopruněnko10 Jména čtyřiceti sedmi zajatců z první kategorie figurují na seznamech rozeslaných do všech tří táborů 29. března 1940 krátce předtím, než začaly transporty. Ti lidé byli ušetřeni „na pokyn 5. oddělení GUGB“ – zpravodajské složky NKVD. Informace o nich byly předány 1. zvláštnímu oddělení 96 | PŘEŽÍT K AT Y Ň
NKVD, kde je prověřili. Jejich složky nebyly odeslány „k posouzení“ ústřední „trojce“ složené z Merkulova, Kobulova a Baštakova. Tím pádem nebyli „souzeni“ jako ostatní zajatci. Unikli popravě. 11 Mezi jmény osob uvedených na těchto seznamech se nacházejí četní prosovětsky smýšlející důstojníci: Berlig, Gorczyński, Bukojemski, Morawski, Dudziński, Tyszyński, Rosen-Zawadzki a další. Zahrnují však i mnohé horlivé polské vlastence: Wołkowického, Grobického, Künstlera, Felsztyna, Domoně, Lise, Ginsberta, Bobera či Mintowt-Czyże. Někteří z uvedených mužů pocházeli z řad inteligence, jiní byli známi svou vojenskou zdatností nebo jako zkušení specialisté. Zvláštní oddělení, která je v průběhu předcházejících měsíců vyšetřovala, očividně dodala vyšším místům v Moskvě natolik zajímavé informace, že tam byli ochotni přehlédnout nepřátelský politický postoj zmíněných osob a doufat, že jejich konkrétní odborné znalosti a vědomosti budou moci nějak posloužit zájmům sovětskému státu. Druhá a třetí kategorie zahrnovala zajatce, o jejichž osud se na základě německého či litevského původu zajímala německá či litevská úřední místa buď proto, že se na ně obrátili příbuzní, anebo kvůli jejich vynikající odborné pověsti či kvůli tomu, že v jejich prospěch intervenovaly nějaké významné osobnosti.12 Kníže Jan Lubomirski byl mladý podporučík z nejpřednějšího polského šlechtického rodu. Díky úsilí vysoce postavených diplomatických konexí byl v červnu 1940 propuštěn.13 Na výtvarníka Józefa Czapského (rovněž pocházel z aristokratické rodiny, ale z vlastního rozhodnutí to nedával najevo – jeho plný titul zněl hrabě Józef HuttenCzapski), byla upřena pozornost po zásahu belgického velvyslance v Římě Ferdinanda du Chastel de la Howarderie. Ten v lednu 1940 napsal chargé d’affaires německého velvyslanectví v Římě, baronu Johannu von Plessen, a v dopise ho požádal, zda by nemohl zasáhnout ve věci Czapského propuštění. „Polák, o němž jsem se vám zmínil v telefonu, je ‚hrabě Józef Czapski‘ … Patrně je to velice statečný a čestný člověk a jeho osud v zajateckém táboře je obzvláště nepříjemný!“14 Kromě knížete Lubomirského nebyl do rukou Němců předán žádný ze zajatců reklamovaných tímto způsobem, ale alespoň byli všichni ponecháni naživu. Zatímco transporty pokračovaly po celý duben a květen 1940 a seznamy odsouzených na smrt byly znovu a znovu prověřovány, každou chvíli byly jednomu z velitelů táborů zasílány žádosti, aby někteří jednotlivci byli vyškrtnuti ze seznamu na základě toho, že nebyli „souzeni“ či „odsouzeni“. Mezi nimi je ve zprávě kapitána Gercovského náčelníku UPV Pjotru Sopruněnkovi, jež nese datum 9. dubna 1940 a obsahuje jména šesti zajatců, uveden Bronisław Młynarski.15 Nemáme sice žádné dokumenty, které by 97 | PAV LIŠČE V BOR
vysvětlily, proč byl právě on ušetřen (nebyl příliš velkým vojenským odborníkem a rozhodně nepracoval pro zpravodajské služby), avšak přesto je možné, že jeho přežití souviselo s rodinným původem – buď s předním postavením, jež mezi ruskými hudebníky zaujímal jeho otec, anebo spřízněním se slavným klavíristou Arturem Rubinsteinem, který se oženil se sestrou Młynarského Anielou. Takové výjimky byly činěny až do samého konce. Jak uvidíme později, ekonom Stanisław Swianiewicz, jehož skutečnou totožnost NKVD odhalilo teprve v březnu 1940, byl od kamarádů ze zajetí oddělen, když vlak zastavil v Gnězdově u Smolenska. Byl odvezen do vězení NKVD, kdežto oni do Katyňského lesa.16 Do čtvrté kategorie – označené jako „Němci“ – spadali polští občané německého původu čili Volksdeutsche. Že zůstali zachováni při životě, bylo přímým důsledkem německo-sovětského spojenectví. V páté skupině, vybrané „na pokyn zástupce lidového komisaře vnitřních věcí SSSR, soudruha Merkulova“, byli s největší pravděpodobností donašeči nebo zajatci, kteří byli vybráni na základě toho, že by se mohli pro takové služby hodit.17 Lze předpokládat, že sedm odsouzených zajatců zapadalo právě do této konkrétní škatulky. Pak už zbývá pouze poslední skupina „ostatních“, oněch 167 mužů, kteří se vymykali všem kategoriím označujícím zajatce za „nenapravitelné nepřátele sovětské moci“, což vedlo k jejich smrti. Byli to prostí vojíni, poddůstojníci, kadeti, členové polovojenských mládežnických organizací a určití civilisté.18 Poněvadž nemáme k dispozici osobní záznamy, jež na zajatce vedlo NKVD (zničilo je v roce 1959), nejspíš se nikdy nedozvíme, na jakém základě byli tito nepočetní lidé vybráni pro přežití, nebo z jakého důvodu byli jejich kamarádi – v mnoha ohledech jim tolik podobní – naopak posláni na smrt. Zajatce, které do Pavliščeva Boru přivezli z Kozelska, několik dní po příjezdu překvapilo zjištění, že je tam následovala řada starých známých tváří z kozelského Zvláštního oddělení včetně důstojníků NKVD Elmana, Alexandroviče a Vasilevského spolu s většinou politruků. Když se Elmana zeptali, kde jsou jejich přátelé, odpověděl jim: „Budete posláni domů stejně jako vaši kamarádi – teď přišla řada na vás.“19 Pavliščev Bor byl tranzitní tábor. Nebylo proč si myslet, že Elman lže. Zajatci si několik nádherných týdnů užívali sluníčka a poměrného pohodlí k zotavování. Námořní kapitán Ginsbert je bavil humornými historkami vymyšlenými na základě oficiálního válečného zpravodajství, Czapski pořádal přednášky o výtvarném umění a literatuře, mladí kadeti hráli košíkovou a fotbal. Zajatci pěstovali na zelinářském záhonu červenou řepu, mrkev, cibuli, okurky
98 | PŘEŽÍT K AT Y Ň Ukázka elektronické knihy