98
v e r o n i k a
m o r e i r a
•
h r a b ě n k a
a
c í s a ř
Kelleyho zpět do jejích služeb. Přesně tohle v dopisu stálo. Vím to od jeho služky, která se mu stará o pořádek v knihách i listinách, a je to mimochodem má nevlastní neteř.“ Kateřina si uvědomila, jak úzké spojení stále ještě trvá mezi Kelleym a děním na anglickém dvoře. Však i ona sama využila návratu Johna Dee zpět do Anglie a ve vší tajnosti si s ním psala, aby jej pod vlivem jeho zahořklosti nad vlastním neúspěchem přiměla mluvit o Kelleyho minulosti. „Chcete snad říct, že magistr Kelley je skutečně anglický špion, jak se o něm proslýchá?“ Paní Otylie náhle nasadila výraz dokonalé nevinnosti a řekla téměř lhostejně: „Ach, kdo ví. Takového muže lze jistě usvědčit jen těžko. Slyšela jsem dokonce, že u Rožmberka v Třeboni skrývá svou utajenou manželku. Bylo by to vůbec možné, aby tak vysoce postavený muž skrýval tolik tajemství?“ Otylii očividně pobavil úžas i pohoršení ve výrazu Kateřiny, které svými slovy způsobila. Paní Otylie samozřejmě věděla i o Bertě. Prozradila své přítelkyni, že jakási maličká zlatá brož s rubínem uprostřed, byla u jejího manžela objednána na císařův příkaz, jak se sama vyjádřila, „pro tu malou nicku za oddané služby“ . Kateřině z toho všeho šla hlava kolem. Ale šperk darovaný Bertě ji jednou provždy přesvědčil, že nežárlí zbytečně ani bezdůvodně. Bude muset jednat. Paní Otylie uzobávala z temně fialových hroznů na stříbrném podnose a vesele švitořila: „Ale vy, má drahá, se věnujte raději příjemnějším starostem. Jak se daří vašim synkům? Slyšela jsem, že váš prvorozený je trochu zádumčivý po otci, ale malý Matyáš prý nepochybně roste do krásy po matce. Není to rozkošné?“
99
C
v e r o n i k a
m o r e i r a
•
h r a b ě n k a
a
c í s a ř
ísař seděl v křesle v hlubokém zamyšlení, které trvalo už několik dní. Hlučná společnost už mu nějakou dobu nedělala dobře, rušil hodokvasy, dvorní šašci se začali bát o své živobytí, protože se šuškalo, že je hodlá vyhnat. Ze všech stran k němu mířily nejpodivnější zprávy, pomluvy a osočení, kterým nechtěl věřit a odmítal je poslouchat, ale červíček podezření a nedůvěry v něm hlodat nepřestal. Edward Kelley se konečně vrátil zpět do Prahy, ale ani to nepřispělo ke zlepšení jeho nálady. Když si předešlé noci nechal pro rozptýlení přivézt mladou Bertu, chvíli hráli v kostky a pak ji nechal, aby mu povídala o svém otci, který se stal přítelem jakéhosi radního na Starém Městě, a jaká je to pro něho čest, to všechno díky Jeho císařské Milosti, a tak dále… Nakonec ji poslal spát a sám se uchýlil k přemýšlení o postavení Země a člověka ve vesmíru. Začal se strachovat o svůj život. Kdekdo mohl být najatým vrahem, nasazeným třeba i ve Vídni u jeho povedených příbuzných, které musí podporovat a kteří pořád nemají dost. Císařův bratr Matyáš se už svými úmysly netajil, příliš dlouho stál ve stínu a hodlá jméno císaře Rudolfa pošpinit jakýmkoli způsobem, jen aby dokázal jeho špatný zdravotní stav a nemohoucnost coby panovníka. Kateřina vstoupila do pokoje nečekaně a neohlášeně. Přinesla podnos se snídaní a položila jej na stolek u postele. Pak se k němu naklonila a laškovně nastavila tvář, Rudolf ji poslušně obdařil otcovským polibkem. „Jak jste se dnes vyspal, císařská Milosti?“ zeptala se rozjařeně. Venku bylo krásně, tak otevřela okno dokořán a nechala čerstvý vzduch, aby rozvlnil a zvedl prach z těžkých závěsů kolem panovníkova lože. Poznala hned, že bylo celou noc prázdné. „Pršelo, nemohl jsem spát,“ odvětil suše. „Opět vás dnes cosi tíží. Musíte na vzduch a na slunce, ukázat se lidem. Sedíte tu jako pavouk v síti. Pak se divíte, že jdou o vás všelijaké řeči.“ Pobíhala kolem, rovnala knihy
100
v e r o n i k a
m o r e i r a
•
h r a b ě n k a
a
c í s a ř
na stole, vzala služce z náruče čisté podušky, poslala ji pryč a sama je uložila. Sledoval ji nejprve nevrle, ale když se k němu otočila, viděla jasně, jak roztává. „A jaképak řeči o nás kolují? Vy to určitě budete vědět,“ zavrtěl se v křesle a naznačil, že poslouchá. „Jsou to jen řeči. Ale protože prý už jen velmi zřídka udělujete audience, říká se, že se člověk musí převléknout za čeledína a počkat si, až půjdete třeba do svých stájí na obhlídku. Pak předstírat, že vás tam náhodou potkal, vychvalovat zdraví a krásu vašich koní a teprve potom, širokou oklikou, se pokusit zavést řeč na to, co od vás vlastně chtěl. Není to hloupé?“ smála se a posadila se před Rudolfa na stoličku. Sundal si střevíc a nechal ji, aby mu namasírovala bolavé lýtko. „Taková nestydatost. A tímhle vším je člověk denně obklopen. Díky Bohu za takové, jako je Lang, tomu aspoň můžeme věřit a víme, že mu jde o naše blaho.“ Mluvil o sobě už zase ve třetí osobě, a to bylo znamením, že nehodlá o svých názorech diskutovat, ani s ní. Měla je tiše přijmout. Věděl totiž, jak moc Langem pohrdá a že by se mu snažila jeho nadšení z tohoto člověka vymluvit. Přesto dala svůj nesouhlas najevo alespoň zmáčknutím jeho dlouhým sezením oteklé nohy tak, že se neubránil bolestivému vzdechnutí. „Máte pravdu, je to nestydatost. Vy už se přece dávno nechodíte dívat ani na své koně. Nemám poslat pro vašeho lékaře?“ zeptala se, aniž se podivila okamžitému účinku té věty. V tu chvíli byl na nohou, rázoval vztekle po pokoji a supěl. „Vaše prostořekost nezná mezí. A co pořád všichni máte s těmi doktory? Nic mi přece není. Všichni by mě tu viděli nejraději do večera na prkně. V čele s vámi, drahá hraběnko!“ Střídavě bledl a brunátněl, a ani si nevšiml, že Kateřina mezitím vydala příkazy a už tu byla služebná se škopkem vody a nějakou mastí. Jedním rázným pohybem přinutila
Ukázka elektronické knihy