5 Věrný hlídač Já jsem velká, věčná skála; ale co je Golgota? Jsem, který jsem – nikdo nemůže pochybovat, kde mě nalézt; ale kde je Golgota? – Selma Lagerlöfová
V honbě za vyhrazením práva na jeruzalémskou minulost zajistil Warren Británii – jak se alespoň zdálo – solidní náskok. Pruský vpád do Francie několik měsíců po Warrenově návratu do Londýna vyřadil ze soutěže hlavního konkurenta – a povstání revolucionářů na konci války císaře i s jeho dvorem vyhnalo. Sesazený Napoleon III. uprchl na venkovské sídlo nedaleko britské metropole a de Saulcy s chotí ho následovali. Bývalý senátor a průkopník jeruzalémské archeologie tak byl nucen vypomáhat s organizací sbírky starověkých mincí v Britském muzeu, instituci, jíž se dříve posmíval. Žádné velkoryse financované vládní mise do Svaté země se už nekonaly. Roku 1871 založili dělničtí odpůrci monarchie požár, jenž takřka zničil Louvre včetně sarkofágu, který de Saulcy triumfálně přivezl do Paříže. Téhož roku krátce po Warrenově odjezdu učinil jiný Francouz v Jeruzalémě jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů. Mladý badatel a diplomat Charles Clermont-Ganneau vykopal hned u brány vedoucí do Vznešené svatyně otlučený kus kamene s řeckým nápisem, varujícím každého, kdo není Žid, před vstupem do svatého okrsku uvnitř chrámového komplexu: „Kdokoli bude přistižen, sám zodpovídá za svou následnou smrt.“ Nápis nalezený pouhých padesát metrů od vstupu na plošinu je zmíněn v dobových zprávách a spolu s mohutnými zdmi poskytoval jeden z mála nepopiratelných hmotných pozůstatků komplexu zrenovovaného Herodem Velikým a zničeného Římany roku 70 n. l. „Je pozoruhodné,“ napsal Clermont-Ganneau, „že tento kámen, … pocházející z [areálu] starého židovského Chrámu, zůstal tak blízko původního umístění.“ Z Anglie se rok nato vydal do Jeruzaléma Warrenův nástupce, taktéž ženijní poručík: teprve čtyřiadvacetiletý vnuk slavného evangelikálního odpůrce 97
otroctví Claude Reignier Conder. Jedním z prvních, koho v Jeruzalémě navštívil, byl Conrad Schick. „Po dlouhém rozhovoru“ od něj důstojník s dětskou tváří odcházel přesvědčen, že v Jeruzalémě stále lze učinit „ještě zásadnější objevy“. Důkazy o Šalomounem zbudovaném Chrámu stále scházely a předmětem sporů zůstávalo umístění Města Davidova s jeho paláci a hroby z období prvních králů Judeje. Dále tu byla otázka, zda bazilika Božího hrobu skutečně chrání místo Ježíšova ukřižování, smrti a pohřbu, nebo zda se jedná (jak o třicet let dříve prohlásil Robinson) o „pouhou fantazii“. Conder to označil za „nejzajímavější otázku související s topografií Jeruzaléma“. Jeho popis práce ovšem jakékoli podstatnější vykopávky v Jeruzalémě vylučoval. Důstojníkovým úkolem bylo pořídit pro Fond – jehož vyprázdněná kasa se těšila tiché podpoře britského ministerstva války, které se ovšem o biblické diskuse nezajímalo – mapy západní Palestiny. Později se k němu přidal další mladý ženista Horatio Herbert Kitchener, posléze jedna z nejvýznamnějších vojenských osobností imperiální Británie. Před odjezdem z Jeruzaléma na svou misi Conder teskně vyjádřil naději, že mu Fond poskytne „mužstvo, materiál a peníze“ na to, aby vyřešil „spornou“ otázku pravosti Božího hrobu. „Tyto příležitosti bychom neměli propásnout.“ I kdyby však tuto podporu obdržel, což se nestalo, osmanské úřady během následujících deseti let většinu žádostí o svolení k vykopávkám v Jeruzalémě odmítaly. Na úmysly Západu pohlížely skepticky a obávaly se, že po konfliktech de Saulcyho a Warrena by další vykopávky mohly vyvolat nepokoje. Ochrana svatých míst islámu – Mekky, Medíny a Jeruzaléma – patřila k významným funkcím Osmanů. Osmanští panovníci si nemohli dovolit roztržku s arabskými muslimy, kteří tvořili klíčovou část jejich vratkého impéria. I přes tato omezení však práce Fondu pro průzkum Palestiny vedla ke vzniku analogických organizací, zvláště ve Spojených státech a v Německu. Jelikož byl přístup do Svatého města z valné části blokován, soustředily pozornost na stovky starověkých mohyl a trosek, jimiž byly posety kopce a roviny v oblasti. Badatelé z USA a Evropy s biblí v ruce přijížděli do Jeruzaléma jenom proto, aby se rozprchli po venkově. Nejprve však po Conderově vzoru všichni usedli v Schickově kuchyni.
Conrad Schick měl v počátečním období jeruzalémské archeologie podobnou úlohu jako Zelig ve filmu Woodyho Allena. Asistoval inženýrovi provádějícímu průzkum vody z roku 1863, který vedl ke vzniku Fondu pro průzkum 98
Palestiny. Monitoroval de Saulcyho vykopávky, asistoval Wilsonovi a vysloužil si Warrenovo pohrdání, když vyjádřil názor, že Britovy vykopávky ohrozily stabilitu Abú Saúdova sídla. Získal si též důvěru místních Židů, křesťanů i muslimů a též osmanských úředníků – což byl ve městě zmítaném spory impozantní výkon. Se svými ostře řezanými rysy, pomačkaným oblečením a drsným vousem tento bývalý opravář kukačkových hodin představoval nečekaného gurua západních průzkumníků. Dětství strávil na vesnici v jižním Německu; byl často nemocný a dny trávil čtením. Poté se vyučil tesařem a hodinářem. Ve dvaceti letech vstoupil v Basileji do sekty evangelikálních švýcarských protestantů, vyznávajících cudnost, a své řezbářské dovednosti vynaložil na stavbu modelu Šalomounova chrámu. Když se Jeruzalém začal otevírat protestantským misionářům, vůdce jeho sekty ho v roce 1846 vyslal do Svatého města s úkolem obrátit Židy na křesťanství. Jediným zdrojem živobytí pro něj byla montáž a oprava kukačkových hodin, jež se v té době u zámožných arabských rodů těšily oblibě. Jak se dá uhádnout, s penězi vycházel jentaktak. Cudnost a chudoba Schickovi nevyhovovaly. Po čtyřech letech se s basilejským pastorem rozešel, oženil se s Němkou a vstoupil do londýnské Společnosti pro šíření křesťanství mezi Židy. Organizace, jejíž vedení sídlilo v novotou zářícím novogotickém kostele Ježíše Krista hned za Jaffskou branou do Starého Města, mu nabízela lepší finanční zajištění. Tou dobou již uměl plynně arabsky a dostal za úkol učit konvertity tesařskému řemeslu. Jelikož ale konvertitů nebylo mnoho, měl dostatek volna. Začal proto stavět a prodávat přesné modely baziliky Božího hrobu. Ačkoli sám byl protestantským misionářem, poskytli mu Řekové a katolíci, kteří měli pod kontrolou nejsvětější lokalitu křesťanstva, absolutní přístup a mohl si zchátralý komplex proměřit. Stejně tak mu muslimští duchovní Vznešené svatyně umožnili volný pohyb po 15 hektarech plošiny, tak aby mohl vyrobit její miniatury jak v současné podobě, tak v domnělém vzhledu za časů Šalomouna a Heroda Velikého. Během následujících desetiletí si jeho modely prohlédly desetitisíce lidí na výstavách a veletrzích po celé Evropě; mnohé inspirovaly k pouti do Svatého města. Kolem poloviny 19. století spolu s početností západní komunity vzrůstala i poptávka po stavbách v evropském stylu, a tak se Schick naučil stavět. Když roku 1858 dozoroval přístavbu německé nemocnice, byl fascinován starodávnými klenbami a trativody, které dělníci odkryli při kopání základů. 99
Ukázka elektronické knihy