98 Udržitelnost a udržitelný management
o technických požadavcích na výrobky, pak hovoříme v tomto případě o harmonizovaných technických normách. Evropské normy jsou standardně převáděny do českých a vydávány jako ČSN EN + číselné označení specifikující danou konkrétní normu. Udržitelné hospodaření s přírodními zdroji: Za posledních padesát let se globální těžba surovin ztrojnásobila a dále roste. Jen cca 12 % materiálových vstupů pochází z recyklátů. Logicky by tedy úsilí zaměřené na udržitelné hospodaření se zdroji mělo být směřováno do segmentů náročných na zdroje (resp. tam, kde se nedaří znovupoužití a recyklace). Příkladem může být textil, plasty, elektronika a energie, cementárny, ocelárny, papírny apod. Strategie ochrany zdrojů (zejména neobnovitelných) vychází z fundamentálních základů udržitelného rozvoje, tedy snahy zabezpečit využívání disponibilních přírodních zdrojů tak, abychom je byli schopni efektivně využívat v současnosti i budoucnosti. Stejně jako v případě energií, dva klíčové směry udržitelného hospodaření s přírodními zdroji spočívají jednak ve snižování jejich spotřeby, jednak ve zvyšování účinnosti, tedy využívání disponibilních zdrojů, kam náleží celý okruh cirkulární ekonomiky. Zřejmě ovšem do budoucna nevystačíme při úvahách o udržitelném hospodaření s přírodními zdroji se zaměřením na lineární hodnotový řetězec, ale bude nutné komplexní posouzení (propojení zdrojů) vazeb na energie, vodu, použití chemických látek apod. Navíc je třeba mít na zřeteli Jevonsův paradox.29 Zemědělství a lesnictví: Obecným strategickým cílem EU je zabezpečit spolehlivé dodávky potravin při omezování environmentální, zejména klimatické stopy spojené s jejich produkcí. Nezanedbatelným podílem se zemědělství i lesnictví podílí na dosažení strategie biologické rozmanitosti do roku 2030, jejíž podstatou je zvrácení degradace ekosystémů. V záměrech je i příprava legislativních opatření k zastavení odlesňování, zajištění zdravé půdy atd. Cílem strategického přístupu „Z farmy na vidličku“ (From Farm to Fork) je zabezpečení spravedlivých, zdravých a udržitelných potravinářských systémů. Jen zemědělství je odpovědné za 10 % skleníkových plynů, přičemž 70 % z nich pochází ze živočišného sektoru. Strategické záměry EU v tomto směru sledují řadu konzistentních cílů k přechodu k udržitelným potravinovým systémům: • neutrální nebo pozitivní dopad na životní prostředí, • přispívat ke zlepšování klimatu, • zvrátit ztrátu biologické rozmanitosti, • zajistit potravinovou bezpečnost (odolnost vůči krizím), bezpečné, zdravé, udržitelné potraviny, • zachovat cenovou dostupnost. 29 Anglický ekonom W. S. Jevons již v šedesátých letech 19. století dospěl k překvapivému závěru, že pokud se podaří díky technickému pokroku zlevnit určitý zdroj, často se zvýší jeho spotřeba.
Vybrané institucionální a exekutivní dokumenty 99
Požadavky na udržitelnost ovlivňují jak etapu produkce, zpracování, distribuce, tak spotřebu, ztráty a odpady potravin. I v tomto případě půjde o realizaci četných opatření, zahrnujících nejen požadavky na zlepšení chovu zvířat, užívání pesticidů, ale i snahu o zapojení všech aktérů: zemědělců, rybářů, zpracovatelů, distributorů, zavedení nových technologií včetně digitalizace, širší využívání solárních zdrojů energie, zavedení přesných technik hnojení, využívání obnovitelných hnojiv, snižování závislosti na kritických krmných surovinách, rozšiřování produkce biopotravin, vyrovnávání se s klimatickými změnami atd. Ekologická stopa se pochopitelně týká i zpracování potravin, obchodů, pohostinství a dalších potravinářských služeb. Je zřejmé, že současné vzorce spotřeby potravin jsou neudržitelné jak z hlediska životního prostředí, tak z hlediska zdravotního stavu (obezita) či obliby spotřeby masa (zejména červeného). Nasnadě jsou posuny ve stravovacích návycích směrem k rostlinné stravě. Své musí sehrát osvěta, poskytování jasných informací k usnadnění výběru zdravé a udržitelné stravy, ale i k zamezení plýtvání potravinami. Uvažuje se o záměru snížit plýtvání potravinami na polovinu. Pochopitelně si EU při zlepšování udržitelnosti potravinářského systému mnohé slibuje od výzkumu a inovací. Přechod k udržitelné mobilitě:30 Přímo v Zelené dohodě se uvádí, že pro dosažení klimatické neutrality je nezbytné do roku 2050 snížit emise z dopravy o 90 %. K tomuto snížení musí přispět jak silniční, tak i letecká, železniční a vodní doprava. Dosažení udržitelné dopravy znamená upřednostnit uživatele a nabídnout jim cenově dostupnější, dosažitelnější, zdravější a čistší alternativy k dopravním prostředkům, na které jsou v současnosti zvyklí. Prioritně by se tři čtvrtiny vnitrozemské nákladní dopravy dnes přepravované po silnici měly přesunout na železnici a vnitrozemské vodní cesty. Cenné přínosy se očekávají od širšího uplatnění digitalizace a na ní navazujících inteligentních systémů pro řízení dopravy, zejména pak v městských aglomeracích. Osvobození od zdanění paliv pro leteckou a námořní dopravu z hlediska udržitelnosti nedává smysl. Soudobá mobilita z pohledu udržitelnosti v sobě skrývá četné možnosti zlepšování. Principálně se týká jak všech dopravních prostředků (osobních a nákladních automobilů, motocyklů, železničních prostředků, lodí, letadel, různých stavebních či zemědělských strojů, ale i elektrokoloběžek, kol apod.) a s nimi spojených pohonů, tak i vlastního provedení těchto dopravních prostředků a jejich nároků na zdroje, energie a další faktory ovlivňující životní prostředí. S pohonem dopravních prostředků jsou spojeny větší či menší emise skleníkových plynů, ve směru jejich omezování se nabízí řada možností: 30 Segment dopravy a mobility je druhou největší oblastí výdajů evropských domácností, přispívá 5 % k HDP, zaměstnává napřímo cca 10 milionů pracovníků, představuje čtvrtinu emisí skleníkových plynů, na rozdíl od jiných sektorů mají rostoucí tendenci. Přitom 70 % emisí pochází ze silniční dopravy [5].
100 Udržitelnost a udržitelný management
• širší využívání veřejné dopravy a dalších mobilních systémů (sdílení) místo individuální dopravy, • účinnější využívání dopravních prostředků (vytížení kapacity vozidel včetně zpátečních cest, optimální rozvozové plány, výběr vhodné trasy), • posuny v dopravní infrastruktuře, které povedou k úsporám dopravních výkonů (objíždění, cesty náročným terénem atd.), • návrat k cyklistice a chůzi, zejména na kratší cesty a vyloučení popojíždění motorovými vozidly, motocykly apod., • přechod k čistším druhům dopravy (elektrické, vodíkové pohony apod.). Jak již bylo zmíněno výše, doprava jen na národní úrovni váže miliony dopravních prostředků, jejich výroba (pro případ obměny a rozšíření) představuje nezanedbatelné nároky na výrobní kapacity (v Česku v automobilovém průmyslu pracuje na 170 000 zaměstnanců), ale i materiálové a energetické zdroje. Navíc se vyřazená vozidla musí likvidovat a ne všechny komponenty jsou snadno využitelné či recyklovatelné. V tradičním pojetí dopravy, pokud se hovoří o úsporách, obvykle uvažujeme o omezení zbytečných cest, úsporné jízdě (či nákupu levnějších pohonných hmot). Nadcházející trendy úspor však budou muset směřovat k nižší hmotnosti dopravních prostředků, delšímu dojezdu či doletu, výrazně nižší uhlíkové stopě, delší době použitelnosti, snadné recyklovatelnosti dopravních prostředků. Integrovaný přístup pro přechod k udržitelné mobilitě bude vyžadovat integrovaný přístup, který začíná již v etapách vývoje nových dopravních prostředků (možná ještě dříve, ve vývoji nových zelených materiálů, které se budou při jejich výrobě užívat). Vývoj musí též respektovat zásady cirkulární ekonomiky. I při vlastní výrobě a montáži dopravních prostředků existují značné možnosti úspor energií, náhrad klasických zdrojů obnovitelnými i drobných úspor v dalších fázích, jako je manipulace, expedice, dodání k zákazníkům. Velkým tématem je zejména v osobní dopravě vlastnictví či sdílení vozidla, koloběžky, kola. Není pochyb, že mají-li v udržitelné mobilitě nastat výrazné posuny, musí podstatné posuny nastat v propojení celé řady zdánlivě různorodých aktivit (digitálních, nízko uhlíkových), jakož i další posuny v technologiích i ekonomických modelech atd. Někdy se v této souvislosti užívá zkratka CCAM (Cooperative Connected and Automated Mobility), tzn. spolupracující propojená a automatizovaná mobilita, či CASE (Connected, Autonomous, Shared, and Electric), tzn. připojená, autonomní, sdílená a elektrická mobilita. Oba pojmy signalizují, že se neobejdeme bez uplatnění digitalizace, chytré inteligence, kvalitních sítí (jak dopravní infrastruktury, tak i komunikačních). Přiznejme, že sektor evropské mobility v rámci Zelené dohody zatím není tak propracován, byť i v tomto segmentu se připravují četné záměry, ve smyslu motta „čistější, zelenější a inteligentnější mobilita“. Komise počítá s pokračováním nastoupené cesty ve vydávání přísnějších limitů CO2 pro emise automobilů s tím, že po roce 2035 budou mít
Ukázka elektronické knihy